Vroce 1984 jsem se ve svém prvním zápase o korunu šachového mistra světa utkal s tehdejším šampionem Anatolijem Karpovem, který byl držitelem tohoto titulu už téměř deset let.
Byl to co do počtu partií neomezený souboj, který měl skončit po šesti vítězstvích jednoho ze soupeřů.
Ve svých jedenadvaceti letech jsem k vrcholům šachu vzlétl tak bleskově, až se zdálo, že i ten nejvyšší štít zdolám bez problémů. Zápas jsem zahájil bez předchozího průzkumu a ve snaze získat herní iniciativu za každou cenu jsem se dopustil hrubé strategické chyby: z prvních devíti partií čtyři prohrát a ve zbylých remizovat (a to si představte, že za předešlé dva roky jsem prohrál jen třikrát, a tady najednou hned čtyřikrát!), to pro mě byl velký otřes.
