• 13. mistr světa šachové historie (1985-2000)
• přes 30 let držel nejvyšší elo rating historie, překonal ho až Magnus Carlsen
• mnohonásobný vítěz šachové olympiády
• vítěz mnoha desítek mezinárodních turnajů

Marina Cvetajevová jednou řekla, že existují básníci, jejichž duše a osobnost vznikly již v lůně matky.“Ti nemusejí nic poznávat, osvojovat si, chápat – při narození již všechno znají. Přišli na svět, aby o sobě dali vědět.“Když jsem si přečetl tyto verše ruské básnířky, okamžitě jsem si vzpomněl na Garriho Kasparova.

Hned jak malého Garika přivedli k Botvinnikovi a chlapec začal ukazovat své partie, byli všichni svědky něčeho zvláštního: fantastické myšlenky a figurky v rukách přímo létají. Patriarcha poprvé za dobu existence šachové školy přerušil výuku a vyhlásil přestávku. Pouze neustále opakoval „Neuvěřitelné… neuvěřitelné..“.

Použijeme-li klasifikaci, užívanou právě Botvinnikem, který dělil všechny hráče na interprety a ty, kdo přinášejí nové myšlenky, je možné Kasparova bezesporu zařadit do druhé skupiny. Po Fischerově odchodu nebyl nikdo, kdo by se šachem zabýval s takovou energií jako Kasparov a kdo by jej tolik obohatil novými idejemi.

Nejdůležitější místo v Kasparovově přípravě zaujímala hloubková analýza zahájení. Prakticky hned od prvních tahů připravoval komplikovaný taktický boj. Tato souvislost s hrou Alexandra Aljechina není náhodná, právě Aljechin vždy patřil mezi Kasparovovy nejoblíbenější hráče.

„Zahájení je nejsložitější část partie,“ řekl jednou sám Kasparov. „Pro co nejlepší rozestavení svého vojska je třeba využít veškeré umění.“ On takovým uměním disponoval jako nikdo jiný. Když jednou sedmnáctiletý Kasparov obdržel bulletin a přehrával si partie turnaje Interpolis, řekl svým pomocníkům: „Naše myšlenky mají jen málo společného s tím, co jsme teď viděli. Na zahájení pohlížíme úplně jinak než oni.“ V nizozemském Tilburgu na turnaji Interpolis přitom hráli nejsilnější velmistři tehdejšího světa…

  Při intenzivní práci s úvodním stadiem hry se Kasparov nespokojoval s hodnocením „stojí lépe“ nebo „stojí o něco lépe“ Šel dál a neukončil analýzu tam, kde přestávali ostatní. Šel dál. A ještě dál. A ješte. Garri se řídil principy svého učitele Botvinnika a v rámci teorie zahájení zkoumal i pozice střední hry a někdy i vznikajících koncovek. V šachu určoval módu a velmi mnoho hráčů čekalo na Kasparovovy objevy a nové myšlenky.  Všímal si všeho, dokonce i zahájení, která by se mu sotva mohla hodit pro praktické použití.

Potom přišlo období počítačů. Teď již skoro každý šachista  začíná pracovat s počítačem od dětského věku a nikdo se nad tím nepozastavuje. Nicméně právě Kasparov byl tím, kdo jako první ukázal, jak lze výhod stroje cíleně využít pro potřeby člověka, pro jeho budoucí konkrétní partie. Nikdy však nehrál varianty, které se mu zdály ne zcela korektní, a jednou na téma jedné příliš extravagantní prohlásil: „Šachy nejsou kuželky!“ Kasparov plnil zahájení novým obsahem podobně jako když Jackie Curtis režíroval vlastní hry: zůstal jen název, zatímco hra se každý den měnila – jak repliky hrajících postav, tak někdy i obsah. 

Římané mívali náhradní koně, kteří běželi vpravo i vlevo od jezdce, aby v případě potřeby mohli jezdci využít jejich čerstvé síly. Když se Kasparov připravoval na partie a nakonec se zastavil u některého tahu, tak spolu se základním pokračováním měl v záloze ještě celou řadu často rovnocenných myšlenek, takže se musel pouze rozhodnout, na kterého koně přesednout – jestli na ryzáka, nebo grošáka. „Můj problém spočíval v tom, že jsem měl tolik myšlenek, že jsem nevěděl, jakou z nich použít“ řekl Garri. 

Když roku 1964 vyhrál Larsen na mezipásmovém turnaji v Amsterodamu velice komplikovanou partii s Bronštejnem, napsal, že po výhře v takové partii je člověk naladěn příjemně, je vstřícný a je připraven ochotně v čemkoli se soupeřem souhlasit. Chovat se příjemně? Být vstřícný? To může být pravda u někoho jiného, ne však u Kasparova. Nejenže v jednom turnaji v roce 1995 Veselina Topalova dvakrát porazil, ale navíc se v analýze po partii s bulharským velmistrem stále snažil dokázat, že měl pořád výhodu (když jsem jej sledoval, tak jsem se divil a současně jsem byl nadšen). 

Jedny z nejvýraznějších stránek šachové historie druhé poloviny 20. století napsaly zápasy Garriho Kasparova a Anatolije Karpova. Ať byly jejich soukromé vztahy jakékoli, ti dva byli jako nějací trestanci přikovaní k sobě jedním řetězem. Při vzpomínce na jednoho z nich napadne člověka ihned jméno toho druhého. Když před čtvrtstoletím zavedl Michail Gurevič, který byl s Garrim na soustředění svou malou dcerku, zeptal se jí: „Víš jak se tenhle strýček jmenuje?“ “ Samozřejmě odpověděla, „Kasparov.“ „Správně, ale jaké je jeho křestní jméno?“ „Karpov“ odpovědělo děvčátko po krátkém zamyšlení. 

I když je turnajová kariéra Garriho Kasparova u konce, Garri dodnes vzpomíná na události před dvaceti i třiceti lety, jako by se staly včera. Z toho vzniká dojem, že si pamatuje úplně všechno: nejen každý turnaj, který hrál, ale i každou partii, stav vedoucí skupiny v okamžiku sehrání dané partie i nejmenší podrobnosti, které již všichni zapomněli.

Je to známý jev. Napoleon považoval za nejlepší ve své vojenské kariéře nijak prosnulý manévr u Eggmühlu. Když začal na ostrově Svaté Heleny podrobně rozebírat podstatu tohoto manévru a uváděl zpaměti názvy pluků, rozložení baterií, počet děl a jména velitelů, hraběnka Bertrandová udiveně poznamenala, že je určitě obtížné pochopit, jak si může jeho veličenstvo všechno i po tolika letech pamatovat. „Milostivá paní, to jsou vzpomínky milovníka na jeho dávné přítelkyně,“ odpověděl zavržený císař.

Známý ruský herec, který se s Garrim v jednu dobu vídával téměř každý den, vzpomíná:“Chtěl jsem se s ním setkávat co nejčastěji, ale upřímně řečeno mě unavovalo intelektuální napětí, biopole, které vyzařuje. Neuvěřitelně reaguje a má naprosto fantastickou paměť. A ještě jeden rys – disponuje ohromnou energií. Zpočátku jsem to vnímal jen v jeho vztahu k šachu, potom jsem pochopil, že je to jeho přirozená vlastnost. Velice výstižná poznámka“ Kasparovovi soupeři v super turnajích devadesátých let jen mezi sebou nazývali Gazza. Tato přezdívka patřila skvělému fotbalistovi Paulu Gascoigneovi, který reprezentoval Anglii a proslavil se nejen svou virtuózní hrou, ale i svým zvláštním chováním. Z Gascoignea přímo tryskala energie, jejíž mohutné proudy zasahovaly jeho spoluhráče, soupeře, funkcionáře, řasové fanoušky i rozhodčí. Totéž je možné říci o Kasparovovi: Jak ti, které uvádí v nadšení, tak ti, kteří se občas pohoršují nad jeho chováním, mluví v podstatě o stejné věci: o neuvěřitelné životní energii, vášni , lhostejno s jakým znaménkem – plus nebo mínus.

Pro nikoho již nepřestavuje tajemství, že je současný šach na vysoké úrovni nemyslitelný bez znalosti kolosálního, rozvětveného komplexu mnohých variant a podvariant. Právě Kasparovovi však náleží copyright na tuto celkovou přípravu v oblasti zahájení, která se stala u všech předních velmistrů dneška běžným jevem. Svou dobu tak předstihl o řadu let, v řadě případů i o celá desetiletí.

Občas slýchám: ale proč lezl do politiky? K čemu? Hledá jenom další dobrodružství. No, nechtělo se mu již hrát, tak užívá života. Přece se již napracoval dost, teď má jezdit po světě, hrát simultánky, přednášet, kochat se  potleskem, spokojeně žít… Spokojeně? Někdo snad může být spokojen, ne však Kasparov se svým temperamentem, touhou po boji, ctižádostí, neustálou pozorností tisku a televize, na niž si zvykal již od útlého dětství. A i když Garrimu Kimovičovi již dávno táhne na šedesátku, slova z písně jeho oblíbeného Vysockého“již jsem si sobě všechno dokázal“ nejsou nic pro něj. 

Kasparov, který již pět let žije ve Spojených státech, je dnes velmi oblíbený politický pozorovatel a analytik, často vystupující s přednáškami na nejrůznějších konferencích a sympoziích. Na mapě jeho vystoupení se kaleidoskopickou rychlostí míhají kontinenty, země a města a počet jeho přeletů každoročně o hodně překročí dvacítku.

Kasparov v politice příliš vysoko nedostal, zůstane v paměti lidí v první řadě jako vynikající šachista, jeden z největších v historii naší hry. A ať se jeho osud bude vyvíjet jakkoli, nic nemůže zpochybnit jeho přínos šachu. Názor na tento přínos v budoucnu, kdy bude očistěn od každodenního shonu, bude objektivnější a méně zaujatý. Další generace bývají obvykle při hodnocení géniů mnohem vlídnější než současníci. Petrosjan říkal, že génius šachu předstihuje svou dobu, to je však možné zaznamenat teprve později, když se člověk ohlédne. Z tohoto hlediska dodával, “ je možné nazvat géniem jen pár hráčů: Morphyho, Steinitze a možná Tala…“

Myslím, že se dnes, kdy Garri Kasparov zanechal aktivní hry a poskytl nám možnost ohlédnout se, nemusíme bát použít ve vztahu k němu právě toto slovo, do něho každý vkládá svůj vlastní smysl, ale které vyjadřuje nejvyšší stupeň talentu. Génius.

Vlastimil Chládek – Vůně duše