Majitel Dopravních staveb Brno, Zámecké Sýpky a Bowlingu v Blansku, ale také člověk, který vloni zrealizoval další ze svých snů. Postavil jeden z nejkrásnějších bowlingových areálů v Evropě. Vlastimil Chládek oslavil nedávno významné životní jubileum a poslouchat jeho myšlenky, názory a odpovědi stojí rozhodně za to.

Zamýšlíte se někdy nad životem?

 

 

Tato otázka je pro můj věk velmi příhodná. Zatím mě moje roky nijak zásadně nevadí. Z náznaku negativa se snažím udělat pozitivum. Kupodivu se mi to docela daří. Cítím, že už nemusím nikomu, ani sám sobě, něco dokazovat. Nevidím před sebou skalnaté pobřeží a v něm zpěněné rozbouřené moře, ale zklidněnou slunečným svitem ozářenou mořskou hladinu zvoucí k nenáročnému odpočinku. 
Nevidím před sebou divoce rozeklané štíty hor, ale hluboko ve vzpomínkách uchovanou příjemnou a bezpečnou krajinu mého mládí. Jako bych se tam vracel. Nedávno mi můj blízký přítel řekl, že je velký rozdíl mezi tím, jestli pracovat musíš, nebo jen chceš. I toto poznání mě velmi uspokojuje, dává mi vnitřní klid a vyrovnanost.

 

V tom, co děláte, jste úspěšný. Co Vám k tomu pomáhá? Jaké máte postupy?

Asi to bude souhrn mnoha věcí. Přes den velmi tvrdě pracuji. Promýšlím věci, dotahuji je do konce. Když ale večer zavřu dveře své kanceláře, na práci si už ani na vteřinu nevzpomenu. Mám to takto zažité už desetiletí. Až ráno při desetiminutovém čištění zubů a patnáctiminutové rozcvičce si podvědomě přemýšlím nad tím, co jsem minulý den neudělal nejlíp, co jsem nedotáhl do konce, kde jsem se dopustil chyb. Přemýšlím i nad tím, co mě ten den čeká, s kým budu jednat. Když se mi při tom náznakově udělá nevolno, tak přesně vím, že právě na tuhle chvíli, na tento rozhovor si musím dát pozor. Je to možná drobnost, ale život se skládá z drobností. Kromě oblíbených rituálů mám také rád svoje motta. O každém z nich by se dalo dlouze hovořit, ale řeknu je jen heslovitě.

Jednou vynecháš – pokaždé vynecháš. Z negativa pozitivum! Do třiceti máš právo na omyly! Slovo dělá chlapa! Komunikovat, nemlčet! Nebát se na cokoliv zeptat. Mít rád i sám sebe. Když nevíš, že vyhraješ, nevyhraješ. Pořádek!

Považujete se za šťastného člověka?

Svůj život bych neměnil, jsem spokojený. Mít třeba třicet, být narozený kdekoliv náhodně na světě a žít jiný život? Tak to bych zatím opravdu nechtěl.

Co pro Vás vůbec znamená štěstí?

Někdy jdu ráno do práce a mám pocit, že jsem bezdůvodně šťastný, zpívám si s rádiem. Takové okamžiky a pocity mě velmi uspokojují – naplňují.

Máte svůj životní žebříček hodnot?

Život je složitější. Chceme být zdraví, milovaní, šťastní…, ale jsou i „niterné“ hodnoty, které jsou velmi osobní, které třeba ani nechci vyslovovat, abych si to jednou nevyčítal.

Na co jste ve svém životě nejvíce hrdý? Co Vám udělalo největší radost?

Budu se opakovat, ale nechci být konkrétní, abych to nepokazil. O těch nejcennějších nejosobnějších věcech v životě by člověk asi neměl moc mluvit.

Souhlasím s tím, že nejkrásnější nejsou věci ani lidé, ale okamžiky, situace, které jsme prožili. Zkusím se tedy ještě zeptat jinak. Které okamžiky nebo situace se Vám nejvíce v životě vryly do paměti?

Vzpomínám na jeden okamžik, který byl velmi silný. Jeli jsme s kamarády na kolech trasu Dolní Morava – Praděd – Krasová. Asi na 150. kilometru jsme si sedli na patník, dali si colu a jen tak spolu byli… Ta chvíle symbiózy kamarádů; okamžik, kdy jste ve společenství lidí, se kterými je vám dobře; je nezapomenutelná. Nikdy se také nenabažím těch miliontin vteřiny, kdy třeba při bowlingu všechny kuželky vyletí do vzduchu a následně prásknou o zem, nebo když již vím, že vyhraji důležitou šachovou partii, stejně tak jako když se v mém fotbalovém mládí proťala dráha mého letícího brankářského těla s trajektorií koženého míče. Třeba je to bezvýznamné, nepochopitelné, banální, ale pro mě to jsou nádherné okamžiky, pocity, jež se nedají koupit za žádné peníze.

Vím, že v životě máte několik oblastí, které Vás naplňují. Začnu třeba sportem. Hrajete šachy a bowling, jezdíte na kole, pořádáte každoročně vycházky. Co pro Vás znamená sport?

Když jednám s někým, kdo se zabývá nebo zabýval sportem, tak v osmi z desíti případů je schůzka pozitivní, férová, protože sportovci většinou mají určité návyky. Já osobně se sportu věnuji každý den. Miluji šachy, bowling, cyklistiku, nebo jen tak vyrazit se psem do přírody. V padesáti jsem dostal rotoped, denně na něm hodinu šlapu, dělám si záznamy o tom, kolik jsem ujel. Chtěl bych na něm objet svět. Zatím jsem zdolal dvacet tisíc kilometrů. A ne jen to, šlapáním ze sebe dostávám negativní myšlenky, cítím se jako znovuzrozený, dělá mi to opravdu velmi dobře. Dnes samozřejmě taky půjdu…

Vím, že milujete šachy.

Celý náš život je šachová partie. Namlouvání, získávání zakázek, studium… Šachy jsou pro náš život hodně důležité a měly by se, podle mě, vyučovat ve školách. Kdybychom proti sobě postavili sto dětí, které umí šachy, a sto dětí, které je nikdy nehrály, vsadím se, že těch prvních sto uspěje v osobním i profesním životě mnohem více. Člověk se při nich naučí prohrávat i vyhrávat, samostatnosti, sebekázni, vážit si svého soupeře, ale třeba i představivosti, matematice, deskriptivní geometrii a mnoha dalším, pro život důležitým věcem.

Na který svůj sportovní výsledek nebo výkon jste nejvíce hrdý? Je to nejlepší výkon v bowlingu, vítězství nad legendárním šachistou Borisem Spasským, zápas s Gari Kasparovem, nebo třeba denní dávka na kole či zmiňovaném rotopedu?

Všechno to jsou příjemné okamžiky. Svůj nejlepší šachový výkon jsem podal s legendárním desátým mistrem světa šachové historie Borisem Spasským. Byla to pro mě nejdůležitější šachová partie života. Porazil jsem ho ve dvaceti tazích. Je důležité umět předvádět ty nejlepší výkony v těch nejdůležitějších životních mezních stavech. Vždy mě v hospodě fascinovali „borci“, kteří všechno uměli, všechno věděli, vedli hlavní slovo, ale ve vlastním reálném životě toho moc nedokázali. Mezních stavů má člověk ve svém životě dvacet, možná třicet. První rande s milovanou osobou, pohovor do vytouženého zaměstnání, krizová dopravní situace, okamžité principiélní rozhodnutí, důležitý sportovní výkony, prostě cokoliv, co mezního v našem životě může přijít. Tyto chvíle je dobré perfektně zvládnout. Rozhoduje se v nich o úspěchu a možná i štěstí našeho života.

Říkáte, že nejkrásnější je, když člověk udělá podnikání ze svého koníčka. Vám se to evidentně podařilo.

Mít ze svého koníčka podnikání, to je zcela jistě velmi fajn. Kdysi dávno jsem tuhle větu někde slyšel a jsem rád, že se mi ji podařilo naplnit. Před mnoha lety v areálu squashe v Blansku a nyní s bowlingem. Naproti tomu stavařina je tvrdá, nemilosrdná, nic neodpouštějící řehole. Už jako student jsem pracoval jen na stavebních brigádách! V roce 1983 jsem nastoupil s dělnickou smlouvu do Dopravních staveb Olomouc a nyní, v roce 1992 založené firmě Dopravní stavby Brno, pracuji jako ředitel. Tenhle pracovní postup mi dal do života strašně moc. Důležitá pro samostatnost a odbornost byla také pracovní zkušenost v Libyi v roce 1988. Neodpustím si v těchto souvislostech se zaměstnáním jednu poznámku. Nechápu věty a jejich sáhodlouhé rozebírání a patlání se, že někdo je „vyhořelý“. To je podle mě často jen pohodlnost a rádoby zajímavá výmluva. Omlouvám se za ta slova, ale prostě si to myslím.

Staveb, investic máte za sebou nespočet. S každou máte jistě spojenou řadu vzpomínek, příběhů. Je to tak?

Ano. Snad vůbec nejzajímavější stavba, kterou jsem zažil, byla ve výše zmiňované Libyi. Dostal jsem za úkol postavit deset kilometrů silnice v poušti. Ve skupině pěti kolegů jsme zaměřili terén, navrhli trasu a následně za pomoci nejmodernějších strojů postavili novou silniční komunikaci. Dozor, který nás kontroloval, byl nekompromisní, ale spravedlivý Ind. Nejtvrdší škola, kterou jsem kdy v životě dostal. Bez ní bych zcela jistě nebyl tam, kde jsem.

Dokážete se také pochválit, když se Vám něco podaří?

I svým kolegům a kamarádům říkám, když se nám něco podaří; užívejme si to, buďme šťastní. Starosti jistě přijdou, jistě bude hůř. Ale teď, teď je to super. Také jim říkám, aby neposlouchali nářky a stesky negativních lidí. Někteří lidé si stále dokola stěžují a něco kritizují, hází tím na nás nebezpečnou černou špínu. Vyhýbejme se jim, mějme rádi a chraňme sami sebe a naše blízké.

Vím, že máte rád i cestování. Je místo, kam byste se chtěl podíval?

Necestuji, to je omyl (úsměv). Když jsem byl kdysi dávno na stavbě jako mistr, měl jsem jednou čtrnáct dnů dovolenou. Po návratu zpátky na mé židli v kanceláři někdo seděl a nadřízený se ke mně choval, jako bych tam ani nebyl. Od té doby jsem delší dovolené zrušil a jezdím jen na prodloužené víkendy. Do Chorvatska v létě, do Rakouska v zimě. V poslední době se snažím tento hloupý, ale hluboko pod kůží zažraný návyk změnit. Byl jsem před dvěma roky s partou nejbližších kamarádů na trošku tvrdším výletě v Kanadě. Až s odstupem pár měsíců jsem si uvědomil, jak moc to bylo úžasné. Chtěl bych s rodinou třeba do Švýcarska a dalších krajů a končin, ale když se to nenaplní, nic se neděje. Však každou sobotu a neděli prožívám nádherná rána na pravidelných sedmikilometrových procházkách se Sheilou v lesích mezi Krasovou a Ostrovem.

K Vaším koníčkům patří i psaní. Máte svůj blog, napsal jste knihu Poděkování andělům, teď vyšla další s názvem Vůně duše. O čem je?

Má dvě části. První je výběr příběhů z mého života napsaných za posledních pět let, v té druhé je patnáct partií se světovými velmistry. O těchto soupeřích napsal velmi kreativní eseje jejich souputník, spisoval a šachový velmistr Genna Sosonko. Je to člověk, o kterém se říká, že je mistr světa v psaní šachové prózy. Kniha vyšla v lednu a mám z ní upřímnou radost.

Plány a cíle do budoucna?

Po realizaci Bowlingu Brno si musím odpočinout a zklidnit se. Chci se postupně vrátit ke všem svým velkým projektům, vyhodnotit jejich slabé stránky a pokusit se je posunout dál. Potom se uvidí. Těším se na další věci, chtěl bych dál životem uhánět s větrem o závod.

 

 

http://www.blog.praguechess.cz/