Venuše Souralová je od srpna 2018 novou manažerkou projektu Šachy do škol. Projekt je pro Šachový svaz velmi důležitý, pomáhá nám získávat nové děti k šachu. Tak jsme manažerce položili pár otázek … Jinak Venuši známe, protože byla ve Vlčnově na přednáškách s Robertem Cvekem v září 2018.
1) Nejdřív bychom pro čtenáře, kteří Tě neznají, měli říct pár základních informací. Odkud jsi, jaké je Tvé spojení se šachem a se školstvím?
Pocházím ze severních Čech, z Litoměřicka. Vybavuji si z dětství, že jsme měli doma šachovou soupravu a kdosi nám i ukázal, jak se tahá figurami, ale nikdy jsem se šachům nevěnovala. K šachům mě přivedl o mnoho let později můj manžel. Několik let jsem ho doprovázela po turnajích, trávila hodiny a hodiny čekáním, až dohraje, a přečetla při tom hory knih. Jednoho dne (leden 2006) mě to přestalo bavit a navrhla jsem mu, že by mě to mohl naučit, abych mohla hrát taky. Tehdy jsme neměli děti ani žádné jiné starosti, času bylo dost a tak jsme se do toho pustili. Následující dva roky jsme strávili objížděním všech možných rapidů po republice, vyzkoušela jsem si Pardubice, hrála jsem turnaje na Pragovce a další. Šachy jsem vnímala jako úžasný relax, dokonalý způsob, jak si odpočinout od mého zaměstnání, kantořiny. Představte si to, sedím 3 hodiny u stolu, soustředím se jen na hru a nikdo mě nesmí vyrušovat, prostě dokonalý protiklad k práci ve třídě, kde je dětské štěbetání, otázky a neustálá interakce děti – učitel sice příjemnou a zábavnou, ale přesto vyčerpávající nutností. Také odpočinek od tradičního, téměř výlučně ženského, kolektivu v práci jsem považovala za jedno z pozitiv šachu. Když se narodily naše dcery, na pět let jsem zcela přestala hrát, nešlo to. V roce 2015 jsem se k šachu vrátila, měla jsem štěstí na inspirující lidi kolem sebe. Svou úroveň hry hodnotím slovy: „Hraju sice děsně….ale děsně ráda! :-)“. Dění ve světě šachu sleduji intenzivně, snad až s fascinací, protože šachisté jsou většinou velmi zajímaví lidé.
2) Jak ses stala republikovou manažerkou projektu Šachy do škol?
Po třinácti letech praxe ve školství jsem začala uvažovat, zda je pro mě stále moje práce zdrojem plnohodnotného naplnění jako dřív. Ačkoli samotná výuka a práce s nejmenšími jsou pro mě zároveň koníčkem a stále je považuji za jedny z nejdůležitějších a nejzábavnějších činností, které jsem kdy dělala, stávající neutěšená situace ve školství výrazně přispěla k mému rozhodnutí změnit zaměstnání. Shodou náhod, právě v době mého rozhodování byl vypsán konkurz na pozici manažera projektu Šdš, který mě vždy velmi zajímal. Takže to byla z mé strany jasná volba. Konkurz jsem vyhrála, uvidíme, kam mě projekt Šdš v životě zavede a kam posunu projekt Šdš já.
3) Jak je na tom projekt v současné době, kolik škol a kolik dětí je zapojených? Jaké máš plány s projektem Šachy do škol?
V současné době je do projektu zapojeno 150 škol (nyní v pololetí zatím přibylo pět škol), z toho ve 14 školách se šachy vyučují i jako předmět zařazený v běžném rozvrhu. V rámci projektu hraje ve školách více než 2200 dětí. Postupně se snažím podmínky zapojení do Šdš pro školy nastavit tak, aby školám projekt více dával a pokud možno vůbec nic nebral. V následujících letech je úkol číslo jedna maximálně zapracovat na zvýšení počtu vyučujících, kteří mají kvalifikaci na vedení šachové výuky. Pokud bude mít kdo kvalitně a poutavě učit, děti se pohrnou do šachových kroužků samy.
4) Nedávno jsi se zúčastnila konference v Londýně, jak jsme na tom v porovnání s ostatními zeměmi? Můžeme si od někoho vzít příklad?
Na konferenci v Londýně jsme byli seznámeni se statistikou aktuálního stavu projektů Šachy do škol (a jejich ekvivalentů) v jednotlivých zemích Evropy. Česká republika z těchto srovnání vychází velmi dobře. Náš projekt má již určité základy a kostru, na které se nyní dají postupně aplikovat nejrůznější vylepšení. Ta právě můžeme přebírat z okolních zemí. Například italský „kaskádový“ přístup k postupnému zvyšování kvalifikace vyučujících, který spočívá v jejich vzájemné podpoře a spolupráci. Spolupráce jednotlivých škol při pořádání vzájemných přátelských zápasů je v našich podmínkách také uskutečnitelná. Líbí se mi přístup severských zemí, které kladou velký důraz především na to, aby děti hrající šachy měly šachy spojené s výhradně příjemnými emocemi. Děti se vedou k radosti ze hry bez ohledu na výsledek, prohru přijímají ne jako překážku na cestě, ale jako patník podél, který vůbec nebrání dalšímu putování . To celé sice nevypadá jako cesta k titulům mistrů světa, ale je to rozhodně cesta k výchově spokojených, rozumných a sebevědomých mladých lidí.
(Venuše Souralová, foto: sekretariát ŠSČR)