Na Islandu byl považován za génia, který na ostrov mezi Evropou a Amerikou spadl snad rovnou z nebe. Kdysi jeden z nejlepších šachistů planety Fridrik Olafsson (*1935) byl také dlouhý čas generálním tajemníkem islandského parlamentu, a to v dobách, kdy Island nafukoval obří ekonomickou bublinu, jež loni brutálně splaskla. Byl také aktivně u toho, když se jeho ostrov poprvé ocitl na politické mapě světa, tedy při slavném rejkjavíckém duelu o mistra světa mezi Borisem Spasským a Robertem J. Fischerem. Potkali jsme se v Mariánských Lázních, kde byl čestným hostem turnaje Sněženky a Machři – Czech Coal Chess Match 2009.
Zápas o mistra světa v šachu v roce 1972 na Islandu mezi Američanem Bobby Fischerem a Sovětem Borisem Spasským byl brán jako symbol studené války. Souboj demokracie a totality, dobra a zla. Po přečtení teprve nedávno zveřejněných dokumentů a nových výpovědí se mi zdá, že to sice stále platí, ovšem s tím rozdílem, že tím zlým hochem byl Fischer a hodným Spasskij. Souhlasíte?
To i teď pořád záleží na tom, kdo se na to jak dívá. Už tenkrát byl celý Island rozdělený na dvě půlky. Pro lidi, kteří to brali politicky, to byl opravdu symbol. Přáli si, aby Fischer porazil spolu se Spasským celý ten bolševický systém. Na druhou stranu bylo i hodně těch, kteří přáli Spasskému. Protože on se choval samozřejmě daleko lépe, slušněji, a navíc on rozhodně nebyl typický Sovět, například nebyl komunista. Znal jsem ho velmi dobře už dávno před tím, jezdili jsme spolu na společné turnaje, mnohokrát spolu mluvili, takže jsem dopodrobna znal jeho postoje.
A jak jste ten zápas vnímal vy osobně? S Fischerem jste byli asi větší přátelé, koneckonců byl jste vybrán, abyste ho za všechny Islanďany přivítal jako první na letišti, když se konečně uráčil přiletět.
Ale to bych neřekl, že jsem byl větší kamarád s Fischerem než se Spasským. Snažil jsem se k Fischerovi vždycky chovat velmi přátelsky, to ano, ale byl to tak trochu jednostranný vztah. Ono to moc dobře ani nešlo, být s Bobbym přítel. I když jste se mu snažil dát ze sebe to nejlepší, on to nevracel. Buď byl velmi rozčílený nebo zase hrozně milý, prostě složitý člověk. Bližší vztah jsem rozhodně měl s Borisem, ale já jsem nikomu z nich nestranil, i když to po mě tehdy chtěl kdekdo slyšet, komu vlastně fandím.
Přestože vás Fischer po příletu stejně jako všechny ostatní úplně ignoroval a nechal bez pozdravu stát na schůdcích k letadlu, byl jste pak určen jako vyjednavač, který jej měl přimět k odehrání druhé partie, k níž odmítl nastoupit. Jak to probíhalo?
Hodiny už tehdy běžely, Spasskij seděl za šachovnicí, Fischer nikde a oni mě za ním vyslali, abych ho přemluvil. Byl jsem tam s Lombardym (americký velmistr a katolický kněz, pozn. autora). Oba jsme se snažili, ale Bobby byl jako kámen. Nic jsme nepořídili, a když jsme vyšli ven, všichni se ptali, co Fischer říkal, jaký byl. Řekl jsem jen, že odmítl a že se mi zdál poněkud rozčilený, což opravdu byl. No a on z toho pak odvodil, že jsem proti němu, skoro mě nařknul, že jsem komunista. To bylo absurdní.
Island, do té doby v podstatě odříznutý, rybářský ostrov, byl v těch dobách najednou centrem světového dění. Když pak šachový cirkus zase odjel, mělo to nějaký trvalejší dopad na vaší zemi?
Ten zápas zcela jistě umístil Island na mapu světa. A naší zemi to pomohlo strašně moc. Islanďané ukázali, že dokážou uspořádat něco tak mimořádného. Zvedlo to lidem obrovsky sebevědomí. Mnohým bohužel tak moc, že to nakonec dovedli až k nedávnému úplnému krachu.
Mluvíte jistě o bankéřích, kteří loni přivedli zemi téměř k bankrotu. Jako člen islandské elity musíte všechny tyhle lidi znát osobně. Co dělali špatně?
Byli prostě příliš ambiciózní, příliš sebevědomí, mysleli si, že vymysleli nový ekonomický model, lepší, chytřejší. Expandovali. Podívejte, oni mysleli, že národ s třemi sty tisíci lidí může financovat zbytek světa. Vezměte si, že 85 procent všech ztrát tvořily zahraniční vklady. A samozřejmě to všechno mohli dělat jen proto, že měli krytí z oficiálních míst, od národní banky, kontrolních úřadů a tak dále.
Byl z nich někdo potrestán?
Probíhá stále vyšetřování a to, co zatím vím, mě šokuje. Jak to bylo všechno propojené! To byla obrovská korupce. Fungovalo perfektní spojení mezi bankéři, majiteli největších společností a politickými stranami, které od nich dostávaly tučné peníze, aby mlčely.
Vy jste o tom, co se děje, jakožto sice politicky neutrální, ale přesto vysoký státní úředník neměl potuchy?
Ne. Ale můžu s klidným svědomím říci, že jsem jejich úspěchu nikdy nevěřil. K té bublině jsem byl vždycky velmi skeptický. Šly takové řeči o tom, že spousta těch peněz pochází od mafie, že se na Islandu perou špinavé peníze a tak dál, ale to byly vždy jen drby. Teď je otázka, jak tohle vše dokáže vyšetřování. Ale je signifikantní, že všichni ti největší viníci žijí dneska mimo Island, takže nakonec stejně uniknou trestu.
Jaká je nálada na Islandu? Mnoho lidí hrozilo opuštěním země. Stalo se?
Řekl bych, že pět procent obyvatel zmizelo. Většinou vzdělaní lidé, kteří přišli o práci. Šli za ní jinam. A samozřejmě peníze, které musí Island vrátit, půjdou nyní z kapes obyčejných lidí, nikoli těch, kteří za to ve skutečnosti mohli. Takže nálada je samozřejmě tímhle poznamenaná.
Nehrozí, že se vesla ujmou nějací populisti, třeba komunisti?
To ne. Určitě teď ale lidé nefandí pravici, orientace je spíš středo-levá. Šanci mají určitě Zelení, kteří jediní nebrali peníze od viníků krachu. Těžko říct.
Promiňte trochu odbočení jen k dokreslení jisté domáckosti Islandu. Je pravda, že lidé na Islandu jsou v telefonním seznamu stále řazeni podle křestních jmen místo příjmení?
Ovšemže. My se lépe rozlišujeme podle křestních jmen. Protože kdybyste řekl, že jste mluvil s Olafssonem, tak těch je spousta. Ale s Fridrikem Olafssonem, to už každý ví. Ještě byste mohl říci, že jste mluvil s Fridrikem, tím šachistou. To by taky hned každý věděl.
Na Islandu o vás vždycky mluvili jako o šachovém géniovi, který se zjevil uprostřed ničeho. To jste ostatně měli s Bobby Fischerem, zázrakem z Brooklynu, podobné. Spojovala vás tahle zkušenost solitérů?
Asi ano. A taky, když jsme se poprvé potkali v roce 1958 na mezipásmovém turnaji, kdy Bobby byl patnáctiletý a já trochu starší, měli jsme oba stejnou ambici. Vyhrát titul mistra světa. On ji nakonec naplnil, já ne.
Fischer měl pro šachový svět jeden velký přínos. Dokázal přilákat sponzory a tedy velké peníze do turnajů. Profitovali z toho i ostatní? Pocítil jste nějaký rozdíl po jeho nástupu?
Já jsem začal šachy hrát šachy profesionálně ještě před tím, než jsem Bobbyho vůbec poznal. Platil mě stát, šachy jsou totiž na Islandu velmi populární. Ale samozřejmě ten standard byl tehdy jiný, šachy byly velmi nejisté povolání. Musel jste být opravdu mezi naprostou špičkou, abyste z toho něco měl. Po příchodu Fischera a poté, co se stal slavným, se to změnilo, dokázal opravdu přitáhnout velké peníze, jak říkáte. Ale samozřejmě sponzoři toužili jenom po něm a peníze byly jen tam, kde se objevil. A Bobby je chtěl hlavně pro sebe, ostatně, on nikdy nemyslel na ostatní. To neříkám nějak zle, on prostě byl takový.
Fischer krátce po získání titulu mistra světa zmizel ze scény, v roce 1975 mu FIDE vzala titul a přiřkla ho vyzyvateli Anatoliji Karpovovi. V roce 1978 jste se pak stal prezidentem FIDE. Snažil jste se o Fischerův návrat?
Jistě. My všichni jsme se snažili. Dokonce když jsem se ucházel o zvolení, řekl jsem, že ho přivedu zpátky.
Tak to jste tedy svůj volební slib nesplnil.
To máte pravdu, ale on to nebyl samozřejmě můj hlavní bod programu. Šlo mi o pozdvižení úrovně pro všechny šachisty. Ona to pro ně nebyla žádná sláva ani v dobách, kdy Bobby hrál, jak jsem říkal. Většina těch peněz šla pouze tam, kde se vyskytoval. A když pak Bobby zmizel, bylo to samozřejmě ještě horší.
Kolem Fischera vzniklo velké mystérium, v podstatě nikdo neviděl, kde se ukrývá. Měl jste šanci ho coby prezident FIDE tou dobou někdy potkat osobně?
Ne. A vlastně musím říci, že jsem se o to nakonec zas až tak nesnažil.
Fischer měl velmi blízký vztah k Islandu, strávil na něm i své poslední dny. Mělo to své kořeny v roce 1972 nebo v tom bylo ještě něco jiného?
Bobby přijel na Island poprvé v roce 1960. Měl odehrát jakýsi malý turnaj asi pro deset lidí včetně mě a dalších skandinávských šachistů. Jenže přijel pozdě, což bylo pro něj typické. Takže se ten turnaj musel udělat menší, jen pro čtyři lidi. A Bobby byl nakonec velmi příjemný, přátelský. Tehdy ještě nebyl posedlý těmi svými idejemi o konspiracích a všudypřítomných agentech CIA, KGB, Židech a bolševicích. To přišlo až později. Pak jsem ho ale moc neviděl mezi roky 62 a 66, kdy zmizel z turnajů. Pamatuji se pak na rok 1971, kdy přijel na Island porozhlédnout se před zápasem se Spasským. A od roku 1972, kdy zmizel, jsem ho pak neviděl až do roku 2005, kdy jsme mu udělili islandské občanství a on se u nás usadil.
Vídal jste ho v posledních letech potom častěji?
Zpočátku moc ne, byl obklopen tou svou spasitelskou skupinou. Víte, já byl jakožto generální tajemník parlamentu oficiální, úřední osoba. Nebylo by úplně vhodné vzhledem k jeho známým názorům a výrokům se s ním příliš oficiálně vídat. Ale samozřejmě jsem se angažoval v jeho vysvobození z Japonska, kde byl zatčen a kde mu sebrali pas. Udělili jsme mu občanství, což ho zachránilo. A pak, poslední dva roky, kdy už jsme se zase vídali, jsem mu jednou řekl: Bobby, vidíš, tehdy v sedmdesátém druhém jsme tě sem skoro nemohli dostat, a teď tu jsi občanem, to je legrační, viď. A on se smál. On se dokázal smát, měl smysl pro humor přes to všechno.
Jak se Fischer na Islandu cítil?
Asi trochu jako v pasti. Myslím ale, že zbytečně, mohl být v pohodě, ale on se bál kamkoliv vycestovat, že ho seberou Američani. Nikomu nedůvěřoval. Jednou už to skoro vypadalo, že ho přemluvím k cestě do Estonska na memoriál Paula Kerese k jeho nedožitým devadesátinám. Říkal jsem mu, pojeďme tam, uvidíme všechny ty staré známé, zavzpomínáme a on skoro souhlasil. Jenže pak jsem mu řekl, že to všechno je na počest Kerese, a tím to skončilo. On si totiž Bobby pamatoval, jak jej Keres kdysi těžce kritizoval za to, že na turnaji kandidátů v Curacau v roce 1962 obvinil sovětské hráče, že se proti němu spikli. Tyhle věci on nezapomínal. Nikomu. To pro něj bylo typické.
Viděl jste ho i krátce před tím než loni v lednu zemřel?
Ó ano. Několik týdnů před smrtí. Byl vážně nemocný, nefungovaly mu ledviny, v podstatě se mu do těla vylučovaly látky, které ho postupně otrávily. Ale on odmítal doktory. Nevím, jestli byl stále členem té sekty, do níž vstoupil už v šedesátých letech, ale tohle mu zůstalo. Věřil, že to jeho tělo zvládne samo. Bohužel nezvládlo.
Byl Fischer nejlepší hráč všech dob?
Na to mohu odpovědět jen takto: Neříkám, že nebyl. Jeho síla byla mimo jiné v obrovských znalostech. Přečetl všechny šachové knihy světa. Zpočátku byl velmi konzervativní hráč, hrál pořád to samé, ale postupem času začal i tohle měnit. Pak byl k nepřekonání. Hrál podobně jako Capablanca, ale agresivněji. Dokázal ovšem hrát i citlivě, velmi pozičně, takticky.
A dalo by se alespoň říct, že byl nejbohatším šachistou všech dob?
Dalo by se říct, že jím mohl snadno být. Když se v roce 1972 vrátil do USA, měl spoustu lukrativních nabídek. Mohl být velmi, velmi bohatý, ale on se stáhnul do ústraní.
Byly peníze hlavním motorem, který ho hnal za úspěchem?
Myslím, že byly jen částečnou ingrediencí jeho úspěchu. Tou hlavní byla touha porazit ostatní. Peníze pak byly důkazem jeho dominance. Měl v sobě takový ten zvířecí instinkt lovce. Pamatuji se, jak jsme spolu seděli na hotelu někde v Bělehradě nebo Ljublani a kolem létalo hodně much. A on je najednou začal zabíjet, jednu po druhé, bum do stolu vedle talíře a bum jinde. Říkal jsem mu, Bobby, prosím, nech toho. A on na to: Takhle přesně rozmáčknu všechny své soupeře.
Kolikrát rozmáčkl vás?
Šestkrát. A dvakrát já jeho.
To není špatné skóre.
Ale ani nejlepší.