Možná jsem měl určitou psychologickou výhodu nad ostatními účastníky, možná byli poněkud nervózní ohledně té nominace do týmu na Olympiádu, která byla také v sázce. Mně šlo naopak výhradně o turnaj sám o sobě, o to skončit v něm s důstojným výsledkem. K ME družstev a Olympiádě jsem totiž vždy zastával postoj, v našich poměrech méně obvyklý. Zatímco jiní takovou soutěž pro sebe bezvýhradně považují za vrchol šachové sezóny (anebo to přinejmenším tvrdí při příležitostech, kdy se to sluší), já k ní přistupuji se zhruba stejnou zodpovědností či nezodpovědností, jako k jiným turnajům. Tudíž pro mě bylo přípustné občas i nepřijmout nabídku účasti.
Poprvé jsem takovou nabídku obdržel v roce 1998, ale bylo to všechno nějak organizačně chaotické a z důvodu momentálních studijních povinností jsem přijmout fakticky nemohl. Ale v pozdějších letech jsem se takové možnosti asi osmkrát zřekl z vlastní vůle. Přiznávám, že jsem odmítání působení v týmu používal také jako kartu ve všelijakých půtkách s rozličnými činovníky. Má ale smysl se o tom dnes rozepisovat, znovuvyvolávat záporné emoce v příjemném okamžiku oslavy? Jistě ne. Jen poznamenám, že to byla karta zjevně slabá a tím odmítnutím jsem víceméně nikdy ničeho nedocílil. Zato z toho plynoucí nízký počet účastí proti mně beztak bude ještě někdy v budoucnu nějakým poťouchlým způsobem využíván, jak naznačují leckteré dosavadní zkušenosti.
Po dosti dlouhou dobu jsem mohl, právem či neprávem, považovat nominaci do našeho týmu za víceméně automatickou záležitost. Ale roky plynou, samotná šachová hra se vyvíjí a člověk někdy nedovede, či spíše někdy ani nechce držet krok. Pochopitelně se nakonec i u nás objevili zdatní soupeři z mladších generací, kteří mají lepší porozumění pro nyní aktuální problémy šachové hry. Už není nic automatické, na druhé straně se mi také již nechce vést někdejší půtky. Takže můj postoj je v současnosti takový, že se aktivně rozhodně o nic neucházím, ale ani za normálních okolností nevidím žádný zjevný důvod k nepřijetí nominace. Na letošní Olympiádu se předběžně docela těším a budu rád, pokud se naše výprava bude moci vracet s pocitem úspěchu.
DŘÍVĚJŠÍ A NYNĚJŠÍ ŠACHY
Spolu s mnoha jinými mám dojem, že jsme v šachu v určitém smyslu dospěli ke „konci dějin“. Zatímco v politickém světě by to snad bylo i žádoucí (pokud by ten konec měl správnou podobu) a mylnost této nedávno populární představy působí rozčarování, v případě šachu bych se rád mýlil. Dějinami se rozumí nejen posloupnost výsledkových tabulek (jak by se mohl mylně domnívat třeba i nějaký významný funkcionář), ale také vývoj a upřesňování představ o tom, co je v šachu „pěkné“ a co je „správné“. Vlivem pustošivého vpádu výpočetní techniky je někdejší tvůrčí či badatelská (zná někdo výstižnější výrazy?) složka jeho činnosti pro šachového hráče potlačena a jedná se už zcela dominantně o klání sportovního typu.
Ještě nedávno bylo možné si u poučeného publika získávat jistou proslulost nejen seznamem umístění ve výsledkových tabulkách, ale také jako autor občas hodnotných partií, i třeba pozoruhodných novinek, které znamenají drobný či větší pokrok v teorii zahájení. Dnes se za správné řešení nějaké pozice „oficiálně“ pokládá to, co ukazuje jako první linii herní program, kdepak nějaký styl, vkus, názor. K teorii zahájení mohu ukázat jeden příklad, který jsem dříve detailněji rozebíral v Šachinfu:
( Výsledek 1-0 je jen pro to, aby tento příklad mohl být publikován, kdy neukonečená partie, se nedá nahrát na www stránky, tedy neznamená to že bílý vyhrál)
Měl jsem za to, že řešení je dostatečně netriviální, abych se takovým nápadem mohl chlubit. Nicméně, současný program na současném počítači jej po chvilce ukáže také…Této variantě jsem věnoval poslední z dlouhé řady svých příspěvků do tradičního Informátoru, dále to nemá smysl.
Kdysi jsme se domnívali, že na šachovnici vedeme ohromně důležité diskuse, že své partie tvoříme pro historii a s povinnou snahou, aby zápis byl čas od času důstojný. Představa, jakou o šachu mají sami hráči, i publikum, se může časem měnit. Dnes se postupně kloníme naopak spíše k představě „zábavy pro daný okamžik“. To je nakonec legitimní a s trochou argumentační zdatnosti by se dalo uspokojivě obhájit, proč má smysl se takové činnosti nadále věnovat.