Milan Babula vyhrává Mistrovství ČR tělesně postižených – zde jeho slova o turnaji + video a 2 partie Milana!

Turnaj proběhl 17.-25.9. 2017 v hotelu DUO, který leží ve vyšších částech Horní Bečvy, nad
místní přehradou cca 650 m n.m. Podmínky pro hru i pobyt zde jsou optimální, umocněné
tentokrát i absencí jiných ubytovaných hostů po většinu doby. Výlety do hezkého okolí i
výhledy třeba na hlavní hřeben s Radhoštěm však byly problematické, neboť skoro celý turnaj
bylo zamračeno a pršelo. Pouze při úvodním kole svítilo sluníčko. Pak asi usoudilo, že jej
šachisté nepotřebují, některým by i třeba svítilo do očí. A při šumění deště se tak krásně
usíná…

Celkem startovalo 38 účastníků, včetně hráčů bez tělesného postižení, doprovodu některých
hráčů, či hrající rozhodčí Zdeněk Šnyta. Zahraniční účast zajistili hráči z Maďarska a
Slovenska, i když několik tradičních slovenských hráčů chybělo. Mne překvapila absence
polských hráčů, i vzhledem k blízkosti Polska, kde jsou šachy podstatně masovější hrou a
určitě úměrně tomu i mezi postiženými.
Hrací tempo 1,5 h na celou partii + 30s/tah vyžadovalo větší adaptaci hlavně těch, co hrají
hodně partií s přídavkem 30 min. po 40 tazích. Reálně o pódiovém umístění mohlo uvažovat
tak 10-12 hráčů. Hodnotilo se však více kategorií, takže pódií bylo více. Nějakou cenu
obdržel každý účastník, takže bylo pořád o co hrát.

Úvodní kola se obešla bez větších překvapení. Pouze nasazená 5 Jaroslav Volf zahájil půlkou,
po výhře přišla další plichta a s jedinou další výhrou turnaj doremizoval. Jako jediný v turnaji
neprohrál a vyhnul se při tom nejužší špičce! Raketově zahájil turnaj Michal Hanus, daleko
nejmladší v celé širší špičce turnaje. Po 6 kolech měl 5,5b, po 7. kole s 6b vedl o celý bod.
Pak narazil do betonové zdi – prohrál skoro v miniaturce s Babulou. V posledním kole
zachránil půlku a tím i celkový bronz spíše díky smířlivosti soupeře. Jeho prvenství
v kategorii vozíčkářů ale ohroženo nebylo. Vícenásobný přeborník Vít Valenta znovu
aspiroval na nejvyšší post, zejména po výhře s Babulou. V divokém utkání pravdy prohrál
s Hanusem a později i v nadějném postavení s Marcelem Řezníčkem, který mu však
vynalézavě „mydlil schody“. Celkové stříbro je zasloužené. Řezníček několikrát zachránil
podezřelé pozice, aby vzápětí pokazil nadějné, čemuž odpovídá zisk 5,5 b a celková 8. příčka
a bronz mezi vozíčkáři. O příčku výše v obou kategoriích se umístil Valter Kocur, který hrál
spolehlivě se snahou o aktivitu. Je snad trochu méně agresivní, než jsem jej vídal před
nějakým desetiletím. V předposledním kole hrál s Valentou o pódium, ale někde zřejmě
přepjal strunu a podlehl. Nejpříjemnějším překvapením byl Milan Lízner. Po vlažném začátku
(1,5 ze 3) každému líčil, jak v několika letech ztratil asi 300 bodů a možná to bude i zde
pokračovat. Ponenáhlu se ale rozehrál a v závěrečné partii s Hanusem možná slabší
sebedůvěra spolu s mizejícím časem na hodinách mu zabránila vyskočit až na stupně vítězů.
Materiál k tomu byl. Kategorii bez postižení ovládl Zdeněk Šnyta se 6b, celkově byl 4.
Turnajové 6 Ottovi Nývltovi jakoby paradoxně ublížila nečekaná výhra s Babulou, po které
s 4b (5) atakoval nejvyšší příčky. V závěrečných čtyřech kolech vybojoval pouze dvě půlky a
propadl do druhé desítky. Ženy startovaly 4, což odpovídá české šachové realitě. Suverénem
s 50% možných bodů byla Irena Badáčová, která se nebránila remízám, ve kterých zdatně
konkurovala Volfovi. Remíz však v turnaji příliš mnoho nebylo, pouze 52, přesně 30%.

Tři hráči se bez nich obešli zcela – Milan Babula, Karel Haderka a Jan Múdry. Z průměru asi 5-ti
půlek se vymykalo kolo závěrečné s 11; možná kvůli požadovanému uvolnění pokojů do 11
hodin? Ředitel turnaje Ing. Ladislav Dobrovolský nemusel řešit žádné závažnější problémy,
rozhodčí Zdeněk Šnyta již vůbec žádné a námitková komise byla bez práce. Přitom byl
turnaj napínavý až do úplného konce. Před posledním kolem hned 4 hráči měli 6 bodů a
nejvyšší ambice. Závěrečná partie Valenta-Šnyta skoro posunovala plánovaný závěrečný
ceremoniel. Co více si pořádající i přihlížející mohou přát?

K mému premiérovému vystoupení mezi tělesně postiženými: jako nasazené jedničce bylo by
jiné umístění než vítězství považováno za neúspěšné. Vyhrát jakýkoliv turnaj není nikdy
snadné. Navíc i hrací tempo bylo pro mě nezvyklé, někde v hlubokém podvědomí v naší
generaci stále dřímá 2,5h/40 + 1h/16 z 60. a 70. let. Úvod mi však vyšel výtečně, zejména
technicky čistá koncovka s Líznerem i zdolání vždy nebezpečného Kocura. Přišlo mnou
obávané dvoukolo s odpolední partií s Valentou. Vědom si svého věkového handicapu jsem
partii hrál nekomplikovaně, někdy až zbytečně redukoval materiál. Myšlenkový zkrat
znamenal ztrátu střelce i partie v rovné pozici. Hned následující den byla má pozice vyhraná
již při 10. tahu. Myslíc i na krásu, přišla ve 14. tahu plně korektní oběť věže. Přišlo hledání
nejlepší ze tří vyhraných cest, produmání skoro veškerého času, poplašení z chymér
znamenající srovnání šancí a při páru zbývajících minutách na hodinách chyby až k prohře.

Tedy klasika, jak se brzy vyhraná postavení realizovat nemají! Naštěstí dalších přehmatů se
mi již podařilo vyvarovat a po dvou technicky slušných realizacích v koncovkách přišly dva
souboje s přímými konkurenty na prvenství. Oba se podařilo přehrát celkem rychle a tím
potvrdit papírové prognózy. Tak jsem k předchozím přebornickým titulům z „dávnověku“
(dorostu, akademiků ČR i ČSSR, armády ČSSR) přidal přesně po 40 letech další, v kategorii,
kde jsem nikdy nepředpokládal, že se ocitnu. Říká se, že všechno zlé je i k něčemu dobré.
Můj pád před 7 roky na prvním sněhu na parkovišti před pracovištěm měl docela fatální
následky – do zaměstnání jsem již nikdy nevstoupil, zato hojně bloumal po nemocnicích,
rehabilitacích atp. Spolu s dalšími okolnostmi se mi skoro 6 let nedalo sehrát žádný šachový
turnaj. Nyní po návratu na šachová kolbiště to již asi výkonnostně nebude plně jako dřív.
Tento turnaj mi však dal něco navíc. Mezi hráči, kteří jsou na tom zdravotně mnohdy
podstatně hůře. Nějaká končetina nefunguje, či úplně chybí, ale máme přece fungující hlavu,
tvůrčí myšlenky a šachovou hru, která nás baví a naplňuje! Proto na turnaji nejsou žádné
spory a hádky, jsou totiž i důležitější hodnoty. Prostě zřejmě zdravotně postižení chápou
v šachu i trochu jiné dimenze než ti zdravější na „normálních“ turnajích. Daleko důležitější je
i společenská stránka, setkání s dlouholetými přáteli v celkem značně uzavřeném
společenství.

Zde se plně naplňuje šachové „Gens una sumus“, o kterém hlavně mladší
v jiných turnajích v honbě za jakýmkoliv bodem možná ani nevědí!
/mb/