Když jsem se jednoho rána podíval na hodinky, ukazovaly přibližně 6.45. Podíval jsem se i na svůj radiobudík, který by měl jít přesně. Poněkud mě zneklidnilo, že ukazoval 7.38. Rozdíl jedné hodiny jsem identifikoval jako změnu způsobenou přestupným časem, kterou jsem radiobudíku nedokázal vysvětlit, ale co mělo znamenat těch 7 minut? Zkontroloval jsem si čas na hodinkách (chtělo by se napsat „na nezávislých hodinkách“, ale možná jsem se při řešení neshody dvou přístrojů ani neobrátil na třetí stranu) a poté jsem se pokusil radiobudík nastavit. Když jsem přitom zjistil, že má čas alarmu nastavený na 31 hodin a 11 minut, vyvolalo to ve mně kupodivu pocit jakési úlevy. Pocit úlevy, že se mé náramkové hodinky nezpožďují a že radiobudík prostě nefunguje. A také jsem hned věděl, o čem napíši svůj příští blog. Přece o technice! O přístrojích a strojích fungujících a zejména nefungujících, ale i o lidských selháních při zacházení s výdobytky dnešní civilizace. Můj blog možná tentokrát bude dost rozkous-kovaný a nejed-notný :-), ale snad to tolik nevadí.

Nepůjde o žádnou souvislou úvahu, spíše o nějaké střípky, které do celistvějších článků tematicky nezapadaly. Třeba se mi z nich podaří poskládat zajímavou mozaiku, kdoví. Na začátku října jsem například začal chodit na kurz francouzštiny pro začátečníky. Již v prvním týdnu výuky jsem přišel domů s poznámkou, že už chápu, proč Němci prohráli druhou světovou válku. Důvodem je to, že vazba mezi německou výslovností a pravopisem je mnohem užší, než je tomu v případě angličtiny a francouzštiny! Naučit se německou výslovnost (nebo naopak pravopis) není tak obtížné, ale němečtí kryptoanalytici (nebo jak se ti odborníci na dešifrování jmenují) se museli vlastně učit jazyky dva: mluvený a psaný. Francouzský pravopis má dost složitá pravidla a anglický nadto ještě vysoké množství výjimek. Nejsem zběhlý ve vojenské historii, ale slyšel jsem, že prolomení (nebo rozluštění, chcete-li) kódu šifrovacího stroje Enigma, který používala německá armáda, sehrálo ve vývoji války značnou roli. Ukazuje se tedy, že složitý pravopis někdy může být i výhodou!

Minulou neděli jsem hrál druhou Bundesligu za Bindlach. To je v podstatě předměstí Bayreuthu. Není to daleko za hranicemi, tak jsme s Pavlem Čechem a s Petrem Neumanem výjimečně vyjeli až ráno. Petr Neuman přistoupil u pumpy v Plzni. Když jsme od ní vyjížděli, svítila nám na semaforu nezvykle dlouho červená. Po chvíli si Pavel (nebo Petr?) všiml, že na přechodu pro chodce, který se nachází před námi, svítí chodcům na jedné straně červená, ale na druhé zelená! Po nedlouhém pozorování pěší jednosměrky se ukázalo, že signalizace skutečně nefunguje, takže Pavel nakonec musel ignorovat semafor a vjet při první vhodné příležitosti na hlavní silnici. Nepřipomíná Vám to trochu mou příhodu s radiobudíkem?

U Bundesligy ještě na chvíli zůstanu. Cesta ubíhala dobře, měli jsme malou časovou rezervu. Ta se ale nečekaně proměnila v deficit poté, co jsme v Německu nedaleko od hranic narazili na objížďku. Náhradní cesta byla kromě toho špatně značená. Pavel Čech sice zvolil správnou trasu, ale přesto jsme se dostali do skluzu. Příliš nám nepomohlo ani to, že jsme se na prázdné silnici dostali za sváteční řidiče. Předjet se nedalo, proto jsme na křižovatce doufali, že auto před námi se vydá jinou cestou. To se nám nesplnilo. Naše naděje se poté upjaly ke kruhovému objezdu. Tentokrát právem. Auto před námi se skutečně vydalo jinou cestou. Rozjelo se po kruhovém objezdu směrem doleva! To nás šokovalo všechny. Naštěstí jsme opouštěli objezd už na prvním možném výjezdu (jsem nemotorista a moje terminologie nejspíše je dost nepřesná, ale snad mi rozumíte). Kdybychom potřebovali objet polovinu nebo tři čtvrtiny okruhu, mohl by nastat nečekaný problém. Ještě důležitější ale je, že provoz v tu chvíli byl minimální, takže nedošlo k žádným ztrátám na životech. Úspěšně jsme zdolali jednu překážku, ale stále jsme neměli vyhráno. S postupujícím časem bylo stále zřejmější, že přijedeme s mírným zpožděním. Bavili jsme se o tom, zda se v této lize za pozdní příchod kontumuje. Já jsem uvažoval o tom, že bychom mohli prohrát kontumačně a že by nás už příště družstvo nepozvalo, a počítal jsem, kolik bych na tom vydělal. Čtete správně. Pointa je v tom, že letos už v Německu hrát nebudu a v příštím roce se mi nejspíše budou bundesligová utkání časově překrývat s katalánskou ligou, ve které dostávám přibližně dvojnásobný honorář. Připomíná mi to vyprávění docenta Švejdara, jednoho z pracovníků katedry logiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. (Nedávný kandidát na prezidenta se jmenuje trochu jinak, konkrétně Švejnar. Ale k tomu, aby člověk byl dobrým matematickým logikem, nemusí kandidovat na prezidenta, neníliž pravda?) Docent Švejdar vyprávěl, jak s kolegy ještě za minulého režimu jeli na konferenci do Polska. Ptal se místních, jestli tam nemají nějaký dobrý časopis zaměřený na politiku. Poláci mu doporučili Przegląd Techniczny (Technický přehled). To ho poněkud zmátlo. Následovala další otázka, zda hostitelé vědí, co myslí dobrým časopisem. Když ale potvrdili, že chápou, docent Švejdar (nebo někdo z jeho českých kolegů) si opravdu zmíněný časopis koupil. A nelitoval. Byly tam opravdu zajímavé články. Jeden z nich například pojednával o tom, jak se kvůli logistickým (nikoli logickým) problémům zkazí zbytečně mnoho brambor. Autor dále rozebíral, jaký to znamená přínos pro místní ekonomiku. Ze shnilých brambor se totiž vyráběla vodka, zatímco její destilace z normálních brambor nebyla možná. Ale to jsem odbočil hodně daleko – do jiné země, do jiné doby, do jiného režimu.

Vyprávění jsem opustil v době, kdy jsme přijížděli autem na místo určení, zatímco ubíhaly poslední minuty před začátkem partie. Petr Neuman mě vytrhl z mých úvah, když podotkl, že si je jist, že se v této soutěži za pozdní příchod nekontumuje. Měl pravdu. Když jsem se dostal k šachovnici, právě mi uplývala pátá minuta, ale rozhodčí se naštěstí nechystal ke kontumaci. Partii jsem hrál špatně, ale nakonec se mi podařilo dosáhnout důležitého vítězství. Ligový zápas nakonec skončil 5:3 v náš prospěch, ale tato informace souvisí s tématem mého článku už jen velmi volně. Můj článek nikomu žádný prospěch asi nepřinese, ale snad alespoň někoho pobaví. Svou úvahu jsem už dopsal a připravil k odeslání. Zbytek, tedy její zveřejnění, je věcí techniky.