V brzkých časech po činech malého Budlika, se v jednom šachovém klubu udál příběh, který vám nyní budu vyprávět. Byť jsem nebyl přímým účastníkem, znám dopodrobna jak se to všechno stalo. To bylo tak…
Černá dáma se smíchem za břicho popadala, když dala šach bílému králi a dalším tahem už se připravila nebohého starce zatahat za jeho dlouhý vous, což znamenalo (opět) mat. Zlobina, tak se ta černá dáma jmenovala, se divoce smála a utahovala si z bílého monarchy, který posledních 10 tahů marně klopýtal před dotírající dámou. Každý šach a hurónský smích černé dámy, bylo jako plesknutí po tváři. Se Zlobinou bylo těžké pořízení.
Zlobina si hlavně utahovala z pěšců. To bylo smíchu a zlých nadávek, když brala jednoho pěšce za druhým. Považovala je za neskutečně nemožné a nejhloupější figurky na šachovnici. Ještě k tomu si každý čtvrtek malé děti hrály se šachovnicí a figurkami tak, že bílý měl všechny pěšce a krále zatímco černý krále s královnou. Bílý vyhrál tehdy, když utekl pěšcem na pole proměny, černý zase tehdy, když pobral všechny pěšce. Pravidla šachu platila i zde (šach, dvojkrok pěšce na startu atd.). To bylo něco pro Zlobinu…samozřejmě sebrala všechny pěšce a náramně se u toho bavila a pěšcům nadávala: „takový neschopní mrňousové”, „ale ale utíká a stejně blbě rovně”, „chudáček, má tak malé nohy”, „kam se snažíš, stejně tě seberu”, „nebreč mrňousi, stejně ti to nepomůže”, „malý a ještě blbější” atd. Co dodat?
Nepříjemné bylo, že hráči s černými (ale i bílými) figurkami (jako naschvál) hráli velmi ostře a neradi měnili dámy. Inu bylo to i tou dobou. Hrálo se hlavně na mat a nějaké usmolené pachtění po pidivýhodě nikoho nezajímalo. Hlavní bylo obětovat kupu materiálu a dát mat. To se Zlobině náramně líbilo, obzvláště, když ona byla tou, která matovala. Někdy se stalo, že se obětovala Zlobina a mat dala nějaká jiná „nižší“ (dle Zlobiny hloupější) figura, ale to jenom potvrzovalo nadřazenost Zlobiny. Vznešeně odkráčela na bok šachovnice a začala hulákat, že zase ona a jen a pouze ona musí všechno udělat, když ostatní figurky jsou tak beznadějně neschopné.
Nastaly zlé časy. Zlobina s nosíkem až v oblacích strašně zpyšněla, na ostatní figurky se dívala z patra a neustále si z někoho zlovolně utahovala. Krále nazývala „hlupáky”, přičemž vlastního pak „extra troubou” , když dostal mat. Kolegyni (hodnou bílou dámu) pak zcela ignorovala a když se vzájemně sebraly, tak jen odfrkla a s hraným odporem a vele hrdostí se odhopkala na kraj šachovnice a tam si opět dělala srandu z ostatních figurek a hlavně pěšců. Trochu strach měla z jezdců, jelikož to byly jediné figurky, které ji lezly (z toho skákání) hodně na nervy. Jezdci navíc byli velmi skotačiví a rozdovádění a na urážky Zlobiny zcela imunní. Zlobina po pár vidlích přestala jezdce vnímat a dělala, jakoby vůbec neexistovali, i když někdy s nimi matovala nepřátelského monarchu. To se pak tvářila bokem a hvízdala si otravnou melodii. A co střelec? Dle Zlobiny „tak omezeně hloupá figura, vždyť hraje jen na 32 polích”. A věže? Z těch přece jen měla trochu respekt. Věže byly odjakživa takové „temné” zadumané figurky, které svou silou a mohutností naháněly strach. Zlobina však i věžím nezapomněla něco vytknout, když se našla příležitost, třeba „ proč furt stojíš pod pěšcem, bože bože, taková omezenost, teď se nemůžeš hýbat” nebo „to snad není pravda, dva malý usmolení mrňousové a ona je nezastaví, taková neschopnost“ atd.
Toto dlouhodobé trápení nebylo bez odezvy. Byť lidé vůbec nevnímali svět šachových figurek i jich se dotkla tíživá atmosféra. Najednou se už tolik nechtělo do klubu, „nezajdeme raději na bridž? Dneska se mi nechce, ani nevím proč. Možná zítra, ale asi půjdeme s dětmi na procházku” atd. Tak začal klub řídnout a méně a méně šachistů zasedalo k 64 polím. A to byl akorát čas svolat poradu.
Králové (všech šachových figurek) se tajně sešli a produmali co dělat s tímto neutěšeným stavem. Dlouho dumali a radili se, ale nevěděli co s tím. Situace se zdála být zoufalou. Když tu se tam přibelhala nejstarší šachová figurka – král, už tak potlučená a sešlá, že se skoro na něj zapomnělo. Znali ho jenom (dobře) pěšci, kteří si rádi povídali/hráli s tímto stařičkým králem, který si občas s holí vyšel na procházku (kolem šachovnici k oknu a zase zpět). Pousmál se učené radě a vyjevil jim svůj záměr. Pár slovy vysvětlil co se to děje se Zlobinou a jak nejlépe na to. Ostatní králové to hned pochopili a začali se radit jak to celé uskutečnit. Jej, to bylo tenkrát horlivosti!
Do klubu sem tam zašel i jeden mladík, který však téměř nikdy nehrál. Jenom si postavil nějakou pozici, nad kterou dlouze přemýšlel, něco si zapisoval do notýsku a pozici čas od času změnil. Nikdo mu nevěnoval moc pozornosti, i proto, že byl v koutě a nikdy se na nikoho nic neptal. Byl to velký kouzelník, který porozuměl i životu šachových figur. Dobře věděl co se to děje a tak jeden den zůstal déle v klubu a sám.
Tu se tam přišoural jeden král (ach ne bručel si pod vousy, když los vyšel na něj, kdo má požádat toho tajuplného člověka o pomoc), zpola skrčený, jelikož měl obavy, co se bude dít, když ho ten mladík pozná (normální lidé tuto schopnost nemají). Postavil se (no spíše přihrbil) naproti mladíkovi a začal: „Milý chlapče, nechť ti Caissa žehná 64let a nechť Tě svatý čtverec provází celým černobílým životem! Nuže, jsem rád, že nás vidíš a slyšíš stejně tak jako my vidíme i slyšíme tebe” atd. Inu králové to jinak neumí. Mladík jenom pokyvoval, slov nebylo třeba. Pozorně si vyslechl plán a pak jej oba, člověk i figurka, stvrdili.
První dva dny stavěl tajuplný mladík takové úlohy, kde černá dáma byla tou největší hvězdou. Byla to ona, která nejenom, že zachránila zázračně situaci, ale nakonec dala i mat. Netřeba říkat, že v hlavní roli byla Zlobina. Její pýcha ještě vzrostla. Nafoukla se do takové míry, že figurky vedle sebe odtlačovala.
Jenže pak přišel den třetí.
Byla neděle. Klub byl prázdný, až na onoho kouzelníka, který si usedl a začal stavět pozici.
B: Ka1, Sd5,Jg6, P:b2,c4,d4,e4,f3
Č: Kd6, Zlobinab8,Sf8, P:c7,g7
BNT
Zlobina vysoko čněla nad pozicí a zle se umívala a hulákala: „a tolik bílých hlupáků tady je! Taková rota neschopnosti, ajajaj” a samozřejmě těch urážek bylo více, chrlila jich jednu za druhou. Zlobina se těšila, že opět vynikne její naprostá dokonalost. Samozřejmě, že všechny figurky sebere a pak toho troubu na a1 zmatí!
Avšak přišlo: 1.c5+ což Zlobina komentovala, „mrňous dal troubovi šach, ach taková ubohost”. 1…Kd7 2.Je5+ Kc8 Tam černý král musí. 3.Jc6!! Ha! Zlobina je napadena! Ta se na jezdce velmi zle podívala a dala šach 3…Da8+ 4.Kb1 Da4 „A teď uvidíte!” zahrozila Zlobina, ale přišlo: 5.Se6+ Kb7 6.Sb3! S napadením Zlobiny! Zlobina se tak nenávistně podívala na střelce, až skoro zakolísal a spadl z políčka, ale opřel se o luk a vydržel. „Takovej tydýt! Mě, Zlobinu napadat!” A zároveň provrtala pohledem jezdce na c6, jelikož je to on, kdo „kryje” toho tydýta, ale však uvidíte, až skočím do hry! Hrozila Zlobina. 6…Db5 7.Sc4! „A nebude zlobit!” zabručel pod kníry udatný střelec. 7…Da4 Zlobina začala rudnout vztekem. Ani její oběť by k ničemu nevedla. 8.Sb3 Udatný střelec! 8…Da6 Zlobina zavrčela vztekem, „tak ty tajtrdlíky obejdu spodem!” 9.Sc4! Da8 10.Sd5 De8 11.Sf7! „Nikam!” 11…Dd7 12.Se6! De8 13.Sf7 Dc8 14.Se6! Da8 15.Sd5! Remíza
Jej to vám bylo nadělení. Zlobinou strašně lomcoval vztek a moc tomu nepomohlo, když si přímo před ní hrdinní střelec s jezdcem plácli do dlaní… Zlobina tenkrát tak seřvala černého krále, až se mu naježily vousy a kotlety zavlály z té přemíry zloby. Nakonec Zlobina mohutně dupla nohou o šachovnici a přímo ji šlehaly z očí blesky, ale to už šla nová pozice.
B:Ke8,Vc6,Sb4 P:c2,d3,f2,g3,g5
Č:Kh8,Zlobinab1,Sd1 P:b5,d4,e4
BNT
Zlobina se poněkud uklidnila, když uviděla torzo bílé armády a ještě k tomu přišlo 1.Sc3!! střelec pokládá život a zbude jen věž. Dokáže sama věž bojovat s takovou přesilou? 1…dxc3 2.Kf8 zde bílý král spiklenecky mrknul na černého, dobře věděli, co přijde 2…Db4+ Zlobina vyletěla jako střela a z velkou chutí si dala šach, teď tu bílou pozici rozmetá na kousky, myslela si. 3.Kf7 Sh5+ 4.g6 Sxg6+ Střelec se musel obětovat 5.Vxg6 a teď na šachovnici zbyla Zlobina, která zlostí zatínala pěsti a šklebila se na bílé pěšce. 5…Kh7 Zdá se, že bílému došel prach, ale 6.Vg4! Kh6! Zlobina se nemohla přes d6 a h6 obětovat, jelikož by bílý vyhrál (vynuceně) vzniknuvší dámskou koncovku. Avšak, proč by se měla Zlobina obětovat? Vždyť se nic neděje. Čníce vysoko nad figurkami a metajíce blesky na celou šachovnici, nic netušíc jaký kalich hořkosti ji čeká. 7.Vh4+ a černý král uteče? Ano, ale na jednu drobnost, že po 7…Kg5 nastupují pěšci! 8.f4+! Kf5 9.dxe4+ Dxe4 10.g4+!! „hala hou” zapěl malý pěšec Kxf4 11.g5+ 1-0 „a bum!” v tento moment – událo se to dost rychle – se černý král otočil a zabědoval „ach Zlobi, Zlobi, běda, běda, přihlouple ses to tady postavila!” a co Zlobina? Ta v té rychlosti nestačila ani zareagovat, jenom vytřeštila oči a něco zachrčela. V tento moment vše ztuhlo v očekávání, ale nic se nestalo, jenom, že Zlobina strašně zrudla a začala prskat nesrozumitelné věci na všechny figurky kolem. Ale to už úřadovala ruka mladého kouzelníka a stavěla se poslední, třetí pozice.
B: Kd6, Vd7,Sd8 P:a5
Č: Kb8, Zlobinaa8 P:a7
BNT
Zlobina rudá vztekem a nafouklá až běda odtlačovala od sebe jak krále, tak i malého pěšce. Konečně se vzpamatovala a začala láteřit: „taková troufalost, taková nehoráznost,taková nestydatost, mě Dámu Dam takhle zesměšnit, mě nejaktivnější a daleko předaleko nejsilnější figuru! Jsem to já jen já a zase jenom já, kdo může všude a nejrychleji a kdo vládne na celé šachovnici!” Její hlomoz ovšem přerušil hodně drzý pěšec, který nejenom, že se přiblížil ke Zlobině tahem 1.a6!, ale zeptal se (dost provokativně) „vskutku?” a rázem dopověděl „tak jistý bych si tím nebyl.” Což Zlobinu jenom rozzuřilo, až se sklonila (přes pěšce a7) a zařvala „chceš se se mnou přít, ty malý budižkničemu!” Pěšec se musel ze všech sil držet políčka, aby ho zloba Zlobiny neodvála, ale vydržel, zaklonil hlavu, aby se přímo podíval do očí Zlobiny a klidně odpověděl: „buď v klidu a užívej si pole a8.” Zlobina jenom vypoulila oči. Taková drzost! S tou se ještě u pěšce nesetkala a zrudla zlostí, ale to už se hrálo dále 1…Kc8 2.Sa5! Kdyby šel střelec na c7, Zlobina by se obětovala za pat 2…Db8+ To je velmi chabý náznak aktivity, Zlobina bude muset zpět na svoje nešťastné pole. 3.Kc6 Da8 4.Vb7 Db8 Že by přece jenom Zlobina zachránila situaci? 5.Sc7! Kdepak! Huš do boudy! Ani netřeba popisovat, s jakým šklebem zuřivosti a zlosti šla Zlobina na pole a8. Ona, taková hvězda aktivity se náhle krčila na jednom malém políčku na kraji šachovnice a hlavně nikam nemohla! To byla pro Zlobinu strašná potupa. 5…Da8 „Drzý” pěšec na a6 se zeptal svých kamarádů, „heleďte, by mě zajímalo, jestli je ta dáma na a8 silnější než pěšec?” Věž se zamračila” kdepak, ta je tam úplně přebytečná, lépe by bylo, kdyby ji nebylo, to by pak byl pat!” a střelec přidal polínko: „ach tak, takže vlastně je to ta nejhorší figura co může být! Hm to bych tedy nechtěl nikdy být!” a bílý král jenom pokýval hlavou a zamručel: „ nic horšího ani nemůže být.” Zlobina zfialověla a začala se silně třást vztekem a zlostí. Všechny figurky ztuhly v očekávání, že by přece už konečně?! Ale stále nic, zbytek se dohrál v rozpačitém tichu a očekávání. Bohužel se nepodařilo, co se podařit mělo a tak se ještě stalo 6.Sd6 Kd8 7.Sb8! Ke8 8.Kb5! Kd8 9.Sxa7 Kc8 10.Kb6! 1-0
A když se zdálo, že je všechno ztraceno, pomohla naprostá náhoda. Přišoural se odněkud takový malý, usmolený pěšec a chvíli si třesoucí se Zlobinu prohlížel, pak se podíval na beznadějnou pozici. Podrbal se na hlavě, pak ji notně zaklonil, aby viděl Zlobině do zakřivené fialové tváře hněvem a řekl „tý brďo, takovou velkou krávu na a8 jsem ještě neviděl!” A v ten moment to přišlo. Náhle se to stalo, se Zlobinou něco prudce zalomcovalo, ozvala se šlupina jako z děla a zlý duch vylétl se Zlobiny takovou silou, až ostatní figurky popadaly na zem. Dokonce jeden jezdec, co nedával pozor a někde poblíž skotačil, udělal kotrmelec a rozplácl se na všechny čtyři, hned si urovnal hřívu, zakoulel očima a překvapivě zařehtal, „jaj, tak to byla pořádná prda!” A taky že byla. I mladý kouzelník překvapivě zamrkal. Ale už byl klid, zlý duch byl tatam. Mladík se uklonil a rychle se vytratil z klubovny, jelikož jeho příběh skončil.
Zlobina, teď už vlastně černá dáma spadla na zem… Byla osvobozena od velmi zlého ducha, který tak dlouho trýznil všechny figurky. Když se černá dáma probrala a zvedla se, bylo jasné, že prošla náramnou proměnou, už jenom ty velké oči, dívající se na ostatní figurky s velkým překvapením.
A tak se Zlobina proměnila v Maminu. Byla to neskutečná proměna z hněvivé a zlomyslné figurky se stala najednou velká ochránkyně pravdy a spravedlnosti. A hlavně se ujala pěšců, ti ji nejvíce přirostli k srdci. Kdo ví proč se tak stalo, možná proto, že černá dáma chtěla odčinit to, co kdysi nadrobila, byť to bylo vinou zlého ducha.
Avšak bacha na Maminu, její temperament byl stále dost divoký!
Nedej bože, aby si nějaká figurka utahovala z pěšců! Jednou se jedna bílá věž posmívala v koncovce pěšcům, že padají jako jelita a věž je skutečně jednoho po druhém vysbírala. To však neměla dělat… Hned tu byla Mamina a začala bílé věži spílat a spílat. Jistě si dokážete představit, že Mamina měla pěkně říznou pusu. Co všechno tenkrát té věži vyčinila, jejej toho bylo, jenže to nebylo vše. Netrvalo dlouho a v jedné partii vznikla koncovka dáma proto věži, a přesněji: Mamina proti oné „hříšné” věži. Jej jak tenkrát Mamina proháněla tu nebohou věž po šachovnici, to byste nevěřili. Chudák věž, tak dlouho utíkala, celá zpocená, před Maminou a stejně ji to nebylo nic platné. Mamina ji odchytla a ještě těsně před braním vyhubovala. Věž byla tenkrát tuze ráda, že tím to bylo pro Maminu vyřízeno. Od té chvíle už věže plně respektovaly pěšce a nikdy se jim neposmívaly, naopak, plně je podporovaly, hlavně v koncovkách (to se pak toho napsalo o koncovkách věž s pěšcem či pěšci…).
Někdy i králi vyčinila, že špatně zachází s pěšci, hlavně pak v pěšcové koncovce. Inu Mamině se nedal zapřít její temperament. Ale to už bylo přece jen něco jiného. Král na oko zkroušeně pokyvoval, ale přitom se musel hodně kousat do rtu (pěkně schován pod bílým vousem), aby se hlasitě nerozřehtal.
A když se někdy děti sešly a hrály svoji oblíbenou hru na proměnu, najednou to byli pěšci, kteří utekli do dámy! Mamina vsugerovala (to dokázala), že pěšci se mají napadat tak: De8 pak Dc8, Db8 atd. jezdit tak dlouho po osmé řadě, až se bílý mrňousové prodrali na pole proměny. To pak bylo smíchu a radosti a Mamina, každého mrňouse, byť se mu proměna nezdařila či byl sebrán, pěkně pohladila a pochválila za skvělý výkon.
Netřeba říkat jak se proměnila atmosféra v klubu. Zvonění umíráčku dávno skončilo a hodně lidí si marně hledalo židli a šachovnici, tak tam bylo plno. Najednou byl bridž nudný, venku je škaredě, děti se musí učit, kostel je daleko, žena počká atd. Učení pánové se pak dlouho radili co dělat s tolika zájemci. Bylo třeba dokoupit stoly a šachové soupravy, hrát se tu bude! Stalo se. Netrvalo dlouho a byl to široko daleko největší šachový klub, co kdy byl.
A tak se nám příběh chýlí ke konci. A přece jen závěrem, když se do klubu čas od času dostaly nové figurky, byla to hned Mamina, která se ujala všech pěšců (ať už černých nebo bílých, to je jedno). Když malí špuntové začali naříkat, jak jsou malí, nejslabší a neschopní. Mamina se usmála a pravila: „Vážně? Hmmmm a znáte příběh o malém pěšci jménem Budlik. Nééé? Hmmm a víte, že měl ještě k tomu odřenou hlavičku. Ano, přesně tak. Takže to bylo tak, kdysi dávno před mnoha lety žil v jednom šachovém klubu pěšec jménem Budlik…”