Svoje okolí bavil vždycky, ovšem poprvé k tomu došlo bez jeho úmyslu. Jako dvojnásobný mistr Československa z let 1962 (teprve v 19 letech, což v Československu nikdo nepřekonal) a 1968 po okupaci vojsky Varšavské smlouvy emigroval. Třikrát se stal mistrem USA (1972, 1973, 1978) a na šachových olympiádách pomohl americkému týmu k zisku jedné zlaté a pěti bronzových medailí.

V dostupném zahraničním tisku nedlouho po jeho odchodu vycházely výsledky největších turnajů a čtenáři v Československu, sevřeném normalizací, se smáli. Podívej, tady se píše Kavalek, USA! „No jo, ale zajímá to ještě někoho?“ brání se věčně dobře naložený Lubomír Kaválek, v 70. a 80. letech stabilní hráč první desítky světového žebříčku.

Když Nor Carlsen a Ind Ánand nedávno v Soči uzavřeli boj o titul mistra světa, rozdělili si 1,5 milionu dolarů. Je to hodně, nebo málo?
Na šachy je to dost. Já když po dvou letech pobytu v západní Evropě zamířil v roce 1970 do Ameriky, jel jsem přes Caracas, kde se hrál velký turnaj. Povedlo se mi vyhrát před Karpovem a dostal jsem 1500 dolarů. Tehdy to ovšem byly slušné peníze.

Překvapilo vás nyní celkem jasné vítězství Carlsena?
Jeho výhru předpovídala většina z nás. Mohlo to ale skončit i jinak, Ánand to mohl párkrát otočit. Před deseti lety by to otočil.

Carlsenovi je nyní čtyřiadvacet. Kdy jste jej zaregistroval poprvé?
V lednu roku 2004 sehrál nádhernou partii na turnaji ve Wijk aan Zee – mělo to plno energie, švihu a talovských nápadů. A tak jsem ho nazval šachovým Mozartem. A jelikož ten článek vyšel v deníku Washington Post, obletělo to celý svět – používali to všude a stále používají. V roce 2007 se objevili ve Valencii ve stejnou dobu Miloš Forman a Carlsen a někdo vymyslel, že filmový Amadeus musí hrát šachy se šachovým Mozartem. Partie byla krátká,Mozart vyhrál. Myslím, že se s tou přezdívkou Magnus smířil, když jej v únoru 2012 v americkém televizním pořadu 60 Minutes znovu nazvali Mozart of Chess.

Jak byste Carlsena charakterizoval?
Jak se vyvíjel, jeho šachový styl se měnil. Bojovností a stylem hry se přibližuje k Bobbymu Fischerovi a trochu ke Karpovovi, má Capablancův (kubánský šachista, mistr světa v letech 1921 až 1927 – pozn. red.) přirozený talent. Dobře počítá ve složitých postaveních, ale zároveň se snaží hrát jednoduše, co nejčistěji a bez chyb. Jenže si uvědomuje, že to není možné. Je objektivní, ale zároveň ambiciozní.

Jak dlouho může šachovému světu vládnout?
Zatím nevidím, že by jej měl někdo v nejbližší době ohrozit. Magnus má dobrého manažera Espena Agdesteina (bratra velmistra Simana A. – pozn. red.), který se o něj a jeho pověst dobře stará. Je ideální pro jakoukoliv reklamu, protože má rád různé sporty a život na čistém vzduchu. Bude mít dobrou publicitu ještě několik let.

Vraťme se do Caracasu 1970 – prý jste tam první část turnaje hrál jako Čechoslovák a druhou jako Američan. Je to pravda?
Dařilo se mi a v polovině turnaje zavolal do Venezuely šéf šachové federace USA, aby mi dali na stolek americkou vlajku. Chtěl, abych za ně hrál už na příští šachové olympiádě. Bylo to poprvé v historii, kdy někdo hrál na turnaji za dva státy. Ale řádymezinárodní federace FIDE to umožnily.

Takže jste měl dveře do velkého šachového světa otevřené?
Ve Washingtonu jsem studoval slavistiku a hrál, jenom abych zaplatil byt. Začal jsem dělat šachové reportáže pro Hlas Ameriky a v roce 1972 hráli v Reykjavíku Fischer se Spasským o titul mistra světa. Byl to „zápas století“, střet dvou světů, uprostřed studené války se prostřednictvím nevinné hry řešila otázka nadvlády jedné či druhé ideologie. Fischer se tam nepohodl se svým sekundantem, tak mě v půlce zápasu požádal o výpomoc. Už vedl, ale plival krev, byl utahanej. On pokaždé hrál na vítězství, neuměl si odpočinout nějakou remízou. Zápas jsme vyhráli a stali se z nás dobří přátelé.

Jak došlo k tomu, že legendární Fischer přestal hrát?
V roce 1975 se rozhodl, že nebude obhajovat titul proti Karpovovi. Sověti totiž prosadili, že nebyly splněny podmínky, které si jako mistr světa kladl a na které měl nárok. Ale o tři roky později dali Karpovovi mnohem lepší podmínky, než o jaké tehdy žádal Bobby.

Fischer zemřel v lednu 2008 v Reykjavíku, neboť Island mu o tři roky dříve nabídl útočiště. Kdy jste jej viděl naposledy?
Před šachovou olympiádou v Buenos Aires na podzim roku 1978. Byl u nás čtrnáct dní a já ho pak posadil na letadlo do Bělehradu, kde se sešel s jugoslávským velmistrem Gligoričem. Ten se tehdy ucházel o místo předsedy FIDE, ale nakonec vyhrál Olafsson. V Argentině jsme si s Gligoričem uvědomili, že naše snahy přimět Bobbyho, aby zase hrál, jsou marné. Jednou z možností byl turnaj, který jsme organizovali s českým filmovým režisérem Ivanem Passerem v Montrealu v dubnu roku 1979, tehdy to byl ratingově nejsilnější turnaj v dějinách šachu. S Bobbym jsme si potom psali a telefonovali. V té době s ním chtěl Miloš Forman natočit film a požádal mě, abych mu pomohl. Bohužel se pak neuskutečnilo ani jedno, ani druhé.

V roce 1992 hrál Fischer se Spasským v Jugoslávii…
Ano, jenže on se hodně změnil. O tom zápase se tehdy hovořilo a psalo jako o utkání mušketýrů po dvaceti letech. Jenže na Jugoslávii už platilo americké embargo, zakázali mu hrát a Bobby ten dopis od State Departmentu, ministerstva zahraničí USA, před televizními kamerami poplival. Reprízu duelu se Spasským odehrál, utkali se o 3,35 milionu dolarů, Fischer opět vyhrál, ale porušil tím zmíněné sankce, takže Ameriku urazil.

Proto se pak do Spojených států nevracel?
To ne. Do USA nemohl, protože tam neplatil daně. Kdysi o něm totiž jeden novinář vydal knihu bez jeho souhlasu. Fischer to dal k soudu, ale prohrál. Tak řekl, že kde není spravedlnost, tam nebude platit daně. Potom žil několik let v Maďarsku, pak u známých v Německu, na Filipínách a taky v Japonsku, kde jej na několik měsíců zavřeli, když se pokusil opustit zemi na neplatný americký pas. V březnu 2005 mu islandský parlament udělil občanství a mohl vězení opustit.

V letech 1993 až 2006 vládl v šachu chaos, neboť existoval profesionální mistr světa a také mistr světa FIDE. Jak se v tom měli lidé vyznat?
Ano, to je pravda. A představte si, že všechno vzniklo v mojíkuchyni! Trénoval jsem Angličana Shorta, který se v roce 1993 dostal až do finále na Kasparova. FIDE řešila nabídky na zápas, ale v Anglii nabízelo několik skupin mnohem víc peněz. Shorta tedy napadlo hrát mimo FIDE, aby oba pořádně vydělali. Trénovali jsme umě doma v Restonu u Washingtonu, když mi to líčil, tak mu povídám – zavolej tady z kuchyně Kasparovovi do Linares, kde teď hraje. Zavolal, dohodli se a od té doby byli dva mistři světa.

Takže jste byl rád, když se od roku 2006 zase hraje o jediný titul? Kapánek viny byl přece také na vás…
Pokud myslíte, že pouhým ukázáním prstu na kuchyňský telefon vzniknou dějiny, tak jsem vinný. Short si myslel, že vydělají víc peněz, ale přepočítal se. A Kasparov později řekl, že to byla největší chyba jeho kariéry. Ale to neštěstí bylo v celé akci vepsané, jen poslouchejte: Ten telefonický rozhovor trval podle účtu třináct minut, rozkol třináct let a Kasparov byl třináctý mistr světa. Jenže to mi došlo až po čase.