V nejtěžších dnech leningradské blokády vozil jako malý chlapec na zledovatělých sáňkách domů vodu, nabranou z díry v ledu v řece Něvě. Měl štěstí: rodinu se podařilo evakuovat a do rodného města se vrátila až po třech letech. Právě tehdy Borja Spasskij objevil podivuhodnou hru. Přesto, že se Spasskij stal velmistrem a uchazečem o titul mistra světa již v osmnácti letech, nebyla jeho cesta k nejvyššímu titulu žádná procházka růžovým sadem. Po oslňujícím vstupu do šachové arény se mu ve dvou cyklech turnajů kandidátů nepodařilo navázat na skvělé úspěchy mladých let. Jeho šachový stroj se zadřel a celých šest let se bojů o titul mistra světa nezúčastnil. Když na tu dobu později vzpomínal, uvedl, že svým úhlavním nepřítelem byl on sám. Bylo tomu skutečně tak: jeho lenost, nedbalost, neomezená víra pouze ve vlastní obrovský talent, nedostatečná pravidelná a cílevědomá práce a nakonec i problémy s bydlením bránily tomu, aby se prosadily jeho skvělé schopnost. I mistrem světa se stal až na druhý pokus.
Jeho zápas s Bobbym Fischerem v roce 1972 se stal událostí, kterou historie naší hry do té doby nepoznala a podruhé již asi nikdy nepozná. Vrcholila studená válka a pro mnohé představoval zápas Spasskij – Fischer miniaturní střetnutí Východu se Západem. V Reykjavíku bylo akreditováno kolem čtyř stovek novinářů a není třeba říkat, že všechny západní sdělovací prostředky stály na straně soupeře mistra světa. Anglický list Daily Mirror po jedné z Fischerových výher přinesl tučným ůísmem palcový titulek: „Spassky Smashski!“ Ať to již však média přála komukoliv, všechna vysoce hodnotila džentlmenské chování mistra světa. Sovětská vláda však měla k džentlmenství daleko, zájmem Kremlu bylo pouze to, aby titul nejsilnějšího hráče světa zůstal za každou cenu v Sovětském svazu.
Po prohře s Fischerem roku 1972 čekalo Spasského nemálo nepříjemností. Ministr sportu Sovětského svazu mu přece radil ( prakticky přikázal ), aby se po druhé partii zápasu, kdy se vyzyvatel nedostavil k partii a byl zkontumován a stav byl tak 2:0 ve prospěch ruského velmistra, vrátil okamžitě do Moskvy. Boris však vždy kráčel životem vlastní cestou a ministra neposlech stejně jako neposlouchal nikdy nikoho. Borise Spasského neměli na vyšších místech rádi nejen kvůli jeho troufalému volnomyšlenkářství. Za svého oblíbeného spisovatele označoval Dostojevského a jako skvělý imitátor ve společnosti přátel velmi trefně parodoval Brežněva a Lenina. Roku 1971 si na jedné veřejné přednášce dovolil pronést výroky, které považoval první tajemník oblastního výboru za něco, co je nutné ohlásit do Moskvy. Tajemníka nejvíc vystrašila Spasského věta, že kdyby se nestal šachistou, stal by se knězem.
Téměř otevřeně podporoval Pražské jaro. Když na šachové olympiádě v Luganu 1968 přišli českoslovenští velmistři na zápas se Sovětským svazem se smutečními páskami, neskrývavě svým kolegům potřásl rukou a celkově se k nim choval velmi přátelsky. „V tomto zápase, který jsem vedl osamocen,“ vzpomínal nedávno Boris Vasiljevič, „mi velmi pomohl Alexandr Solženicyn a jeho kniha Trkal se tele s dubem. Se spisovatelem jsem se setkal až po jeho návratu do Ruska roku 1994 a věnoval jsme mu svou knihu. Podepsal jsem ji takto: Od vděčného trkatele do dubu. Boris Spassij.“
Když mu bylo 75, zeptali se ho: „Kde se cítíte být doma?“Boris Vasiljevič, který prožil skoro čtyřicet let v Paříži, odpověděl:“Ve Francii. Francie je pro mě hodná macecha. Rusko je nemocná matka.“ Když jej však o dva roky později postihla mozková mrtvice a Spasskij byl připoután na invalidní vozík, dal přednost návratu do Moskvy. Na tiskové konference, věren svému stylu používat šachové výrazy, prohlásil, že provedl dlouhou rošádu Moskva-Paříž-Moskva. Řekl také: „Bídy se nebojím. Bojím se kombinace bídy a nemoci.“ I když je Spasskij stále na invalidním vozíku, neztratil nic ze své vitality. Často se účastní zahájení a zakončení turnajů v roli, které se říká „svatební generál“, podílí se na nejrůznějších diskusích na šachová témata, chystá se dokončit knihu. Bude na to mít dost sil? Po zápase v Rejkjavíku v roce 1972 Boris uvedl, že o tomto střetnutí s Fischerem píše knihu. Když se jej po několika letech opatrně zeptali, v jakém stavu je rukopis, vtipně odpověděl, že má již hotovou druhou partii ( jak je známo, na druhou partii Fischer nedorazil).
Spasskij nejednou zdůraznil, že jeho oblíbeným hráčem byl jiný ruský mistr světa Alexandr Aljechin. Nejednou navštěvuje Borise ve snu a probírají spolu různá témata. A i když Spasskij nazývá Aljechina Aljošou, Fischera Robertem Jamesovičem a Kasparova podle Garriho otcova jména Akimičem, považuje všechny mistry světa za apoštoly.
Mezi tyto apoštoly patří samozřejmě i on sám – desátý mistr světa Boris Vasiljevič Spasskij
Genna Sosonko
Se svolením autora knihy Vůně duše pana Vlastimila Chládka