Tato fotka je ze zápasu Bojkovice – Vlčnov A, kdy Vlčnov začínal snít svůj sen. Nepamatuji si na rok, tipuji tak 2014. Byl to podzim a vím, že před sezónou jsem si vzal už Vlčnovský legendární proslov a nějak tak to vše začalo…
V klubovně kde seděli borci z Vlčnova jsem se zeptal, jakou soutěž chtějí hrát za pět let. Jaké chtějí mít elo za pět let. Po pár odpovědí které jsem nechtěl slyšet, jsem řekl že jdeme bojovat o druhou ligu. Co nastalo? Smích…Výkřiky a smích….
Oddíl se na poslední chvíli zachránil v ZKS. Já tam stál před klukama, kteří si nevěřili. Nerozuměli, proč se musí kapitána při nabídce remízy zeptat, jestli jí můžou přijmout. Nabízeli remízi sami od sebe, když soupeř vedl o tři body v zápase. Nenosili dresy, kapitán musel doprošovat hráče aby přišli na zápas a ještě v sobotu se sháněl osmý hráč, tak aby bylo družstvo komplet.
Klubovna byla spíš nálevnou, šachový materiál připomínal dobu Aljechina a nakomu se moc nechtělo ani hrát šachy. Byl to takový vyhořelý oddíl. Bez víry, že může vyhrávat. Bez víry že se vyrovná nejlepším oddílům na kraji. Kdokoliv přijel s námi hrát, přijel si pro body. Nikdo by nenašel Vlčnov na šachové mapě Zlínského kraje.
Stojím tak před nimi, smíchu dochází dech a už to ani není nikomu směšné, protahovat smích. Ono není se čemu smát, toto co jsem řekl, je nesmysl. Ještě jednou se zeptám na stejnou otázku a v klubovně zazní ticho.
Myslím to vážně. Kdo jde se mnou? Pojďme snít náš sen.
V začátku jsem musel bojovat nejen se soupeři, ale s lidmi co mi nevěřili. Ze začátku Marek Kadlčík a Libor Ficenc stáli vždy při mě. Sám člověk nikdy nic nedokáže. Potom se přidali další. Když jsem řekl, že kdokoliv udělá po sobě tři nuly nebude další zápas hrát, dostal jsem otázku: A to vážně postavíš sestavu, bez kapitána? On nevynechal jediný zápas za poslední roky? Moje mlčení, byla odpověď…
Tu fotografii, co tam vidíte. Tak ta je fotkou kluků, kteří si věří že můžou vyhrávat. Ještě neví, že začali psát historii tohoto oddílu a že dnes stojíme sedm dní od historie, která může přepsat dějiny Vlčnovského šachu!
Krok první, krok kde jsme si začali věřit jsme udělali a čekal nás krok druhý…Zápas pravdy, zápas proti v tom roce Uherskému Brodu, který měl stejný sen a možná lepší družstvo než my. Kdo v tom zápase vyhraje – ten postoupí. Kdo prohraje -ten umře. Uherský Brod se potom myslím nepřihlásil do nové soutěže a Vlčnov postoupil do ZKP. Ale o tom až zítra.
Velmi dobře si pamatuji toto období. A hodně v tomto těžkém období nám pomohl Emil Macura. Je to báječný člověk, který nám vlčatům ukázal směr a optimismus. Emile za mě moc DÍKY.