Luděk Pachman někdy dva životy nestačí….

Luděk Pachman byl však především šachistou, jedním z nejlepších v historii této hry u nás, a šachovým publicistou světového formátu (napsal asi osmdesát knih, jež vyšly v mnoha jazycích). Do světa královské hry vstoupil coby neznámý mladík z Bělé pod Bezdězem (tady se narodil 11. května 1924) na pražském turnaji v roce 1943, aby za tři roky vyhrál

poprvé mistrovství republiky.Tehdy učinil absolvent automobilové průmyslovky dva důležité životní kroky: stal se zaměstnancem Ústřední rady odborů, referátu výchovy,jehož byl brzy vedoucím, a na večeru k uctění památky V.I. Lenina poznal svou spolupracovnici Evženii, záhy manželku. Toto období později plasticky vylíčil ve svých memoárech. „Odborářskou kariéru jsem ukončil v roce 1952 s tím, že se budu plně věnovat šachu. Na ÚV KSČ se tomu divili, ale ministr Kopecký prohlásil, že pitomých odborářů máme tucty, leč šachistu, jako je Pachman, jen jednoho,“ vyprávěl později přátelům. Šachovou kariéru, jež by vydala na samostatný článek, shrňme stručně: sedminásobný mistr republiky hrál v padesátých a šedesátých letech na olympiádách, zúčastnil se šesti mezipásmových turnajů a zvítězil v patnácti mezinárodních turnajích. S mistrem světa Američanem Fischerem sehrál osm turnajových partií: dvě vyhrál, dvě prohrál a čtyři skončily nerozhodně, takovou bilanci s ním neměl žádný jiný hráč. Řečeno tak trochu tenisovou mluvou – v nejlepších letech své kariéry patřil do první třicítky světového žebříčku.

VŠE ZAČALO DOPISEM

Jako šachista trávil velkou část roku v cizině, ovládal čtyři světové jazyky,byl vtipný, (viz snímek na této straně, kdy paroduje cvičení jógy) komunikativní a měl obrovské množství známých a přátel. Vyučoval šachy na Kubě, kde poznal Fidela Castra i Che Guevaru. V roce 1959 nastoupil do deníku Československý sport, do zahraničního oddělení, psal snadno a rychle a míval řadu nečekaných nápadů. Málokdo už dnes ví, že v šedesátých letech navrhl, aby Praha uspořádala letní olympijské hry 1980, napsal o tom ÚV KSČ,kde se tím začali vážně zabývat. Na stejnou adresu odeslal brzy další dopis: v něm odsuzoval politiku arabských zemí

vůči Izraeli a kritizoval socialistický tábor za to, že straní Arabům. Text konzultoval s přítelem Arnoštem Lustigem, jemuž se natolik líbil, že jej také podepsal. Tímto listem vstoupil do vysoké politiky, neboť při památném sjezdu spisovatelů v roce 1967 o něm kriticky mluvil vedoucí delegace ÚV KSČ Jiří Hendrych. Auditorium však text neznalo a žádalo, ať je přečten. Když se tak stalo a dopis získal další stoupence, v očích druhého muže KSČ se to rovnalo takřka vzpouře. 
Tehdy začal dlouholetý Pachmanův souboj s KSČ a vlastním světovým názorem. Přestal být vedoucím zahraničního oddělení v Čs. sportu s tím, že dostane půlroční neplacenou dovolenou, po níž redakci opustí – ale to mu moc nevadilo, protože odjel vyučovat šachy na Portoriko. Do Prahy se vrátil v květnu 1968, s plnou vervou se zapojil do takzvaného obrodného procesu a postojům neúprosného kritika stalinistického pojetí socialismu zůstal věrný – přes srpnovou agresi vojsk Varšavské smlouvy,sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 až do doby normalizace. Psal protisovětské články a jezdil na besedy po celé zemi i poté, kdy Gustáv Husák vystřídal Alexandra Dubčeka a KSČ i StB si upevnily své někdejší pozice. Charismatický řečník a vášnivý diskutér vůbec nevnímal nebezpečí, jež mu hrozí.

POKUS O SEBEVRAŽDU

Mezitím na ÚV KSČ ukuli přesný plán na likvidaci ideových vůdců kontrarevoluce: bude zinscenován proces se šesti muži, kteří v nedávné minulosti podvraceli republiku pod vedením britské Intelligence Service. Prvním měl být Eduard Goldstücker,jenž už žil v Londýně, a druhým L. P. Ten se navíc postaral o „petici 10 bodů“, s jejímž textem mu pomáhal Ludvík Vaculík. Po zatčení v noci z 21. na 22. srpna 1969 se L. P. ocitl ve vězení, a byť mu hrozil desetiletý trest, zůstával velmi bojovný. „Každá jeho odpověď při výslechu znamenala protiútok. Ze šachu byl zvyklý na pravidla hry, ale tady žádná pravidla jeho protivníci neuznávali. Na to úplně

zapomínal!“ vzpomíná Vaculík. Výslechům a tlaku spoluvězňů, agentů StB, vzdoroval několika hladovkami. Později to podrobně popsal ve dvou knihách, neobyčejně upřímných a otevřených výpovědích – Boha nelze vyhnat a Jak to bylo. Pouze pokus o sebevraždu, kdy se v zoufalství rozběhl a hlavou skočil proti betonové zdi podzemní kobky,sděluje lakonicky dvěma větami: Noc byla divná. Ráno jsem ležel na slamníku a cítil silnou bolest v zádech: nemohl jsem se téměř vůbec hýbat.

BŮH A SVĚTSKÁ PŘÍKOŘÍ

Svůj život chtěl ukončit těsně před vánocemi 1969, jež pak trávil ve vězeňské nemocnici. Citace textu L. P.: Na Štědrý den večer jsem se probudil, oknem cely dopadal na jednu stěnu úzký proužek světla, buď měsíčního, či od nějaké lampy.Bolest náhle zmizela, mohl jsem se posadit, a dokonce bez potíží vstát. Vůbec mne v tu chvíli nenapadlo,že to je nepochopitelné, když jsem se několik hodin předtím nemohl vůbec pohnout. (…) Bůh tedy existuje, nyní to nejen tuším, ale bezpečně vím, byl můj závěr. Zdálo se mi, že jsem musel těžce a dlouho hřešit a že mne čeká tvrdý trest. Uvažoval jsem, v čem je má vina: v nevíře, ve lhostejnosti vůči jiným lidem, v tom, že jsem dlouho sloužil zlu a bezpráví. 
Poté si „na víru obrácený marxista“ nechal od manželky přinést do vězení bibli, pečlivě ji prostudoval a proti svému věznění nadále protestoval hladovkami. Při té poslední, šestitýdenní, upadl do téměř stálého bezvědomí; tehdy ho ve vězeňské nemocnici krmili násilím. Režim se obával politického skandálu, jaký by vyvolala v cizině jeho smrt, a proto soudní proces v říjnu 1970 odvolal a L. P. propustil. Když opustil brány vězení, přátelé ho jen stěží poznávali: zhubl o dvaatřicet kilogramů. Na první vycházce před vánocemi navštívil nejbližší farní úřad, litoval, že v

mládí vystoupil z katolické církve, a prosil o přijetí; totéž učinila i jeho žena. V den své stříbrné svatby, na podzim 1971, plánovali církevní sňatek v kostele sv. Havla. Když ÚV KSČ jasně naznačil, že by šlo o nepřátelský akt církve vůči státu, arcibiskup Tomášek prohlásil někdejší občanský sňatek Pachmanových dodatečně za církevní. I když se obřad nekonal, StB u kostela hlídkovala a filmovala každého v jeho blízkosti. 
Duchovní život nedávného ateisty se úplně změnil, leč světských protivenství a příkoří neubývalo. Začátkem roku 1972 se L. P. ocitl znovu za mřížemi, tentokrát za protest proti uvěznění novináře Vladimíra Škutiny. Ve vazbě sáhl opět k hladovce, u soudu pak sice dostal dvouletý nepodmíněný trest, ale ten mu byl ze zdravotních důvodů odložen; ukázalo se totiž, že po špatné léčbě páteře ve vězeňské nemocnici došlo k její trvalé deformaci. Tehdy přešel do protiútoku: žádal finanční odškodnění, dále poukazoval na to, že mu režim v rozporu s právem brání uplatnit se v oborech, pro něž má kvalifikaci – v novinařině a v šachu (po vyloučení z ČSTV nesměl hrát), a žádal o vystěhovalecký pas pro sebe, manželku i tchyni. V posledním bodu uspěl, byť za cenu ztráty domu, jejž nesměl prodat. Odjezd do SRN mu režim ztrpčoval až do posledního dne, 29. listopadu 1972. Původně plánoval cestu přes Pomezí, jenomže tam čekali zahraniční novináři. Proto mu StB zakázala opustit ČSSR tímto přechodem a její eskorta ho doprovázela do Železné Rudy,kde po půlnoci nehrozila přítomnost médií.

S KOHLEM I STRAUSSEM

Počátkem sedmdesátých let vládla ve SRN koalice sociálních demokratů s liberály. Křesťanští demokraté byli v opozici a on jako věřící měl jasnou volbu: stal se jejich členem a zanedlouho již pomáhal ve volbách CDU a pozdějšímu spolkovému kancléři Helmutu Kohlovi. Posléze, po přestupu do CSU, byl pro změnu nablízku Franzi Josefu Straussovi, s nímž pak vedl spor,když nesouhlasil s hospodářskou pomocí bonnské vlády komunistickému režimu v NDR. Sám založil Konzervativní akci, mající blízko ke křesťanskodemokratickým stranám, a Společnost pro šíření přátelství s národy Československa, v níž byli aktivní i sudetští Němci. Politická angažovanost byla tak trochu z nouze ctnost, původně chtěl totiž hrát hlavně šachy,což mu v ČSSR nebylo pět let dopřáno. Jenomže SSSR se svými satelity odmítal jeho účast na vrcholných světových soutěžích,

čímž jeho sportovní diskriminace pokračovala. Přesto se stal členem německého národního týmu, mistrem země a vítězem tří mezinárodních turnajů. V roce 1982 se projevil i jako slušný prognostik: tvrdil totiž, že koncem osmdesátých let dojde ke sjednocení Německa a zhroucení politického systému ve východní Evropě.

NÁVRAT BYLA CHYBA

Když mu tip v listopadu 1989 stoprocentně vyšel, ihned se vrátil do Prahy a jako katolík nabídl své zkušenosti Československé straně lidové. Stal se šéfem jejího volebního štábu a před volbami v roce 1990 velmi usiloval o úzkou spolupráci s Čarnogurského slovenským KDH. Prognózy hovořily o vzniku silného politického subjektu se šancí na vítězství v prvních svobodných volbách. Tehdy se dozvěděl, že političtí protivníci připravují diskreditaci ČSL, a protože měl doklady o tom, že jeden kandidát Občanského fóra byl v šedesátých letech agentem KGB,žádal vedení lidovců o ofenzívní vedení volebního boje. Tady však narazil na biblické „udeří-li tě někdo na jednu tvář, nastav mu i druhou“.Jeho obavy se vyplnily dva dny před volbami, kdy náměstek ministra vnitra Jan Ruml obvinil předsedu ČSL Josefa Bartončíka ze spolupráce s StB. L. P. o tom píše v doslovu ke svým pamětem: „Znal jsem celou situaci a věděl, že to bylo obvinění nepravdivé a také protizákonné, neboť po lhůtě 48 hodin před volbami byla podobná prohlášení (později se za ně Jan Ruml omluvil) volebním zákonem zakázána. Řekl jsem si, že už jsem odsouzen k tomu, prohrát všechny politické zápasy,a že se už nikdy nebudu do politiky plést. Jedno jediné uspokojení pro mne bylo,že jsem v politické činnosti vždy jen finančně prodělával a že mne nikdo nemůže obvinit ze ziskuchtivosti.“ 
Jeho odchod z ČSL však ovlivnily i jiné faktory: zklamání z nového předsedy Josefa Luxe a dalších činovníků strany, jež nepovažoval za křesťanské politiky,neprůhledné financování ČSL z ciziny, celkově truchlivý stav naší politické scény,kde podle něj dominovalo kupčení (v té souvislosti kritizoval zejména Václava Havla), a také vztahy České republiky k Německu. „Odmítám výroky premiéra Klause a předsedy Parlamentu Uhdeho, kteří omlouvají vyhnání a masové vraždění sudetských Němců po květnu 1945 barbarskou zásadou ,na hrubý pytel hrubá záplata`. Mám konkrétní řešení sudetoněmeckého problému, k němuž nakonec stejně dojde, a to nás bude skutečně něco stát – na rozdíl ode dneška,“ psal v létě roku 1995 v deníku Práce. Zaměřit se na choulostivé téma, kolem něhož se chodí po špičkách, to bylo pro L. P. typické. Ke všemu, co ho hnětlo, přispělo i vyloupení jeho domu na Zbraslavi s krádeží i části jeho archívu včetně korespondence. Těžko se pak divit, proč se v roce 1998 natrvalo odstěhoval do Německa a prohlašoval, že návratem do rodné země udělal chybu. A však své prohlášení, že s politikou končí, brzy porušoval. Jeden příklad za všechny: fakt, že na úřad spolkové ministryně pro rodinu kandiduje žena mající dvě děti a každé s jiným mužem a navíc je neprovdaná, ho nenechal chladným a dělal vše proto, aby nebyla zvolena. Opět se v něm ozval ten starý L. P.

BANÁLNÍ NEMOC

Necháme-li stranou šachy a politiku, měl dvě velké záliby – jízdu autem a psaní. Historka z devadesátých let: v pátek ráno potkal v pražských ulicích kolegu šachistu. „Ahoj, moc pospíchám, večer mám v Německu přednášku,“ řekl. „Fajn, Luďku, ale víš, že v sobotu dopoledne hrajeme?“ – „Jistě, já se autem ještě v noci vracím.“ Druhý den pak svěží usedl v extralize k první šachovnici Vyšehradu; to mu bylo již přes sedmdesát. „Pokud jde o psaní, bez něj nemohl žít. Každý den musel něco napsat. Psal úžasně rychle a snadno,“ říká Břetislav Modr, šéfredaktor časopisu Šach-info, zřejmě poslední z českých šachistů, jenž s ním mluvil. „Chystal se do Prahy. Připravovali jsme nové vydání jeho nejlepší knihy, dvoudílné Strategie moderního šachu, později i Teorie moderního šachu a Taktiky moderního šachu. Ve svém věku kypěl zdravím a byl jako vždy aktivní. Při našem posledním telefonátu ho trápil kašel, ale tomu jsem nepřikládal žádnou důležitost,“ dodává pan Modr. 
Rozhovor se uskutečnil v pondělí. To byl ještě doma, v obci Hutthurn u Pasova, kde si nechal v roce 2001 postavit dům. Druhý den se bronchitida zhoršila, šel k lékaři, ten hned nařídil hospitalizaci a ve čtvrtek 6. března 2003 ve věku osmasedmdesáti let zemřel. Srdce nevydrželo nápory silného kašle. Je k nevíře, že osud s tolika bouřlivými zvraty nakonec naplnila tak banální nemoc. „Byl to velký kluk, velkorysý i přátelský, a současně nereálný typ politického hrdiny. Musel odtud odejít, jinak by minulý režim nepřežil,“ říká Ludvík Vaculík. „Ačkoliv jsou šachy hrou variant a on byl mistrem šachové teorie, v politice tento nesmírně čestný člověk šachové myšlení neuplatňoval,“ výstižně tvrdí o L. P. jeho známý,novinář a spisovatel Vítězslav Houška.