Fanatický schizofrenik s extrémně tunelovým vnímáním neboli Převážně pozitivně o výstředním Bobby Fischerovi

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Nikdo pro Ameriku neudělal tolik, co já jednou rukou.“ – Bobby Fischer

 

Fischerů bylo víc, ale Bobby Fischer byl jenom jeden. Abych ale začal pokud jen možno odlehčeně, tak třeba zdůrazním, že se narodil ve stejném roce jako František Ringo Čech, i když až v Chicagu: 9. března 1963. TAKY génius, ale nikoli tak všestranný, i když…

IQ měl Bobby minimálně 182, ale kromě šachů ovšem neuměl doslova nic, jak rád i deklaroval. „Ale není to i správné se specializovat?“ ptávali se kdysi také včelky Máji, na což si odpověď musí už najít každý sám. I vězme, jen tak mimochodem, že Bobby ve volnu hrával i domino… a že trochu zpíval. A taky brilantně zvládal jazyky, obzvláště pak jím preferovanou španělštinu. Krom toho byl krajním tajnůstkářem a nelze zjistit, co za umy vlastně ještě tajil a které nečekané talenty.

Maminkou se mu stala zajímavá Švýcarka polsko-židovského původu, která ujela ve věku devatenáct let (1932) ze St. Louis v USA do Berlína za svým bratrem. V nacistickém Německu pak poznala biofyzika a komunistu Gerhardta Fischera, načež prchli před Hitlerem do Moskvy, kde se vzali. Ona studovala lékařství a roku 1938 se jim narodila Joan, znovu ale emigrovali a tentokrát do Paříže, odkud Kominterna dostala jejího manžela do Chile (1940). Byl agent?

Byla špiónkou především nebo jedině Fischerová? Nikdy se to nepodařilo prokázat, ale její složku vedla FBI od roku 1942 po dalších třicet let.

Existuje i konspirační teorie, že se oddělení manželé setkali roku 1942 v Mexiku a měli styk, z něhož vznikl Bobby, pravděpodobnější však bude, že byl jeho otcem až maďarský fyzik (a komunista) židovského původu Paul Felix Nemenyi, který žil od roku 1939 v USA a který se roku 1942 ve státě Colorado seznámil s Reginou. Už po třech letech se však rozvedli.

A Gerhardt? Na půdu USA patrně nikdy nevstoupil. Ani to není jisté.

Nemenyi pracoval v přísně tajné laboratoři armádního výzkumu a měsíc co měsíc posílal na syna peníze. Dne 1. března 1952 však podivně zemřel na jednom tanečním večírku. To už žili jeho bývalá partnerka i syn v arizonské poušti (čtyři roky v Mobile), a pak v Brooklynu, kde znovu zasáhl osud i majitel krámku, nad kterým se ocitli, když jedenáctileté Joan, starší Bobbyho sestře, věnoval šachovou soupravu.

I naučila se hrát, a když mu bylo šest, začala učit i bratra. Brzy prohrávala.

„Čímž jsem se šachem taky skončila,“ řekla později. „V čem byl problém? V tom, že my Fischerovi nesnášíme porážky.“

Vzala si pak fyzika a zemřela roku 1998, my se však vraťme k jednomu inzerátu, který kdysi uveřejnila právě tato šesti jazyky hovořící maminka, aby našla sparingpartnera pro Bobbyho. Inzerátu si všiml šachový činovník a pozval chlapce na simultánku s mistrem Paveyem. 17. ledna 1951 to pak Pavey Bobbymu „nandal“ a budoucímu velmistru prvně vytryskly slzy, což však mělo už zůstat dosti typickým. Ano, plakal, přesto či právě proto si ho ale všiml prezident Brooklynského šachového klubu – a stal se jeho dalším protihráčem.

Bobby už tenkrát šokoval intuitivním vnímáním, rychlostí, neochabujícím nadšením, neobvyklou soustředěností a nezměrnou silou vůle, a tak nastoupil na prezidentovo místo instruktor a šachový velmistr Arnold Denker.

Sblížili se a Denker tahal hocha třeba i na hokej, nicméně Bobby projevoval jediný skutečný zájem a už ve třinácti byl juniorským přeborníkem USA, kterážto věková hranice neměla být nikdy překonána.

Byl zázračné dítě, ale jinak „normálně“ miloval Presleyho či komiksy. Jen tři bloky od „nudné“ školy ho trénoval u sebe doma jistý Jackie Collins, ale počátkem roku 1957 porazil Bobbyho šachista Euwe, což vyvolalo další brekot. Nato ovšem vyhrál přebor dospělých i prestižní mistrovství USA a stal se nejmladším jeho vítězem a ve čtrnácti i nejmladším šampiónem USA. V patnácti letech pak nejmladším šachovým velmistrem všech dob.

V šestnácti dal Bobby vale střední škole a vyrazil na turné po Jižní Americe. „Chtěl jsem se stát mistrem světa a v tom směru mi škola už nemohla nic přinést,“ vzpomínal později. „Je lepší být jedním z nejsilnějších šachistů než jediným z tisíců s diplomem. Ne?“ Zní to podobně, jako když Truman Capote podotýká, že byl již od mládí tak talentovaný a slavný, že prostě nepotřeboval jakoukoli vysokou školu. Ale vraťme se k Fischerovi. Maďarský velmistr šachu Gideon Barcza šokovaný roku 1959 fanatickým průběhem utkání s Bobbym v Curychu stěží vstal ze židle, ale Bobby mu chladně řekl: „Podívejme se na partii od začátku, určitě jsem někde mohl zahrát líp.“

„Podívej, já mám ženu a děti,“ odvětil Gideon. „Kdo je bude živit, když předčasně umřu?“

Nato k sobě mladinkého Fischera pozval jistý obchodník. „Zaplatím ti cestu na turnaj v Jugoslávii, ale jen když vyhlásíš, že bys tam nevyhrál beze mě.“

„Hraju já,“ zněla odpověď. „Nikdo mi nepomáhá.“ A v Jugoslávii pak zase zazněl pláč po prohrách s Talem a Petrosjanem. Fischer se po takových lekcích vždycky zavřel a četl Burroughsova Tarzana, anebo si ho dokonce nechal předčítat. Ještě nejsem dost dobrý? ptal se.

Možná nebyl, ale rok 1960 přinesl absolutní senzaci. Bobby tehdy zaměnil svetr a džíny za bílou košili a oblek na míru a chtěl na olympiádu do Lipska. Nešlo to – USA tzv. Německou demokratickou republiku neuznávaly, ale Regina zahájila hladovkou, kterou mj. umocnila i vlastní popularitu, načež i pokračovala v „boji za mír“, což Bobby nesnášel. Jeho matka ale byla svá a účastnila se dokonce mírových pochodů v Rusku, kde se sešla s Ninou Chruščovovou. Každý večer jeden čas zněl její hlas z Rádia Moskva a Bobby jen zlobně syčel. Jindy ovšem našel v New York Times dokonce Reginin inzerát, kterým nabízela k prodeji náprsní tašky se synkovým profilem a podpisem raženým do zlata. Tento prodej Bobby zakázal.

Jeho svérázná matka si později vzala anglického vědce a ještě v pětapadesáti letech obhájila v Západním Německu disertaci. Zemřela roku 1997, ale vraťme se k synovi. Po prohře se Spasským (1960) napsal slavné Vyvrácení královského gambitu a vynalezl tzv. Fischerovu obranu. Onen gambit se od té chvíle vyskytuje ve hrách minimálně, nicméně sám Bobby ho ještě třikrát použil. Pokaždé vyhrál.

Roku 1961 se poprvé bil se Sammy Reshewskym, o dvaatřicet let starším ortodoxním židem, který nikdy nehrál před západem slunce a ještě nikdy neprohrál. Nesedli si, přestali spolu mluvit a turnaj skončil předčasně po Bobbyho rozporu s mecenáškou z rodu Rothschildů. Pozdější Fischerův proklamativní antisemitismus měl možná kořeny právě tady. „Zbláznil se“ a vnímal náhle židy i mezi novináři a rozhodčími a také představiteli Americké šachové federace. Ale i mezi Rusy. Na Sammyho Reshewského podal Bobby žalobu až u Nejvyššího soudu státu New York za „podkopávání autority“ a ještě daleko později mu na Mallorce s planoucím zrakem řekl: „Četl jsem velmi zajímavou knihu.“

„Jakou?“
„Mein Kampf.“

Podle jiné verze ale byla vše spíš reklamní kamufláž a přátelili se!

Za provokace Bobby nicméně platil a hlavně taky za to, že na čas přesmoc uvěřil kultu vlastní osobnosti stvořenému hlavně médii. „Já, bohem vyvolený,“ řekl třeba, nicméně v Curacau zjara 1962 zkrachoval.

Anebo ne? V článku Rusové okupovali světové šachy (Sports Illustrated) každopádně odhalil, že Petrosjan, Keres a Geller mezi sebou uzavřeli dohodu o remízách a soustředění se proti Bobbymu, což byla i nepochybná realita (a nikoli tedy jen Fischerova paranoia). Sověti měli totiž „týmového ducha“ a Bobby je díky tomu vnímal jako „největší podvodníky světa a ve všem“. A měl pravdu a těžko popřít, že Bobbyho partii s Botvinnikem ve Varně analyzovalo po jejím přerušení šest ruských velmistrů celou noc.

Ačkoli byl nejsilnějším neruským šachistou světa, ocitl se Bobby po této cause na léta v depresi a ovládli jej o to snáz Adventisté sedmého dne. Jim taky odváděl deset procent vlastních výdělků.

Tři roky hrát ovšem jenom v USA a když na přeboru 1962/63 prohrál s Edmarem Mednisem, vytěžil z toho Mednis celou knihu Jak porazit Bobby Fischera! (známou i u nás). Na podzim 1963 chtěl Bobby překonat světový rekord v simultánce a hrát na více než čtyřech stech šachovnicích zároveň, to ale v podstatě překazil atentát na Kennedyho, a teprve na přeboru 63/64 Bobby opět uspěl a jeho víra ve vlastní vyvolený osud se vrátila.

Jenže musel k armádě. Tam podstoupil tělesné vyšetření a z neznámého důvodu tento „Presley šachu“ nakonec nebyl odveden. Roku 1965 se zato vrátil do první ligy. Disciplinovaně dodržel zákaz vstupu šachistů na Kubu, nicméně turnaj s hráčem odtamtud se hrál prvně v dějinách telefonem. Omezení poté odvolali a Bobby si zahrál se samotným Fidelem Castrem – a byl poražen. Ne že by však chtěl. Bylo to v partii pokažené už jiným hráčem.

Nato ho pozval do Monaka kníže Reiner, ale Bobby se tam choval jako primadona, což zdejší „elitu“ poněkud rozčarovalo.

Roku 1967 se Bobby neshodl v Tunisku s pořadateli na rozvrhu, protože dodržoval tzv. sabat a nehrál od východu první večerní hvězdy v pátek až do východu první večerní hvězdy v sobotu (domino však ano). „Nereprezentuji nikoho kromě sebe!“ řekl tenkrát chladně americkému atašé a opět škádlil Reshewského. Odjel klidně sto čtyřicet kilometrů daleko a turnajové hodiny spustili bez něj, načež Sammy čekal třiapadesát minut. V minutě šedesáté měl podle pravidel kontumačně vyhrát, tu ale Fischer s úsměvem vstoupil, v tichu došel na pódium a Reshewsky v dalším šoku prohrál skoro bez boje.

Rozhořčil se, podal protest a žádal omluvu, ale Bobby memorandum roztrhal bez čtení. To hlavní jeho harakiri mělo ovšem teprve přijít. Nasbíral osm a půl bodu z deseti a měl jistý postup mezi kandidáty mistrovství světa, načež odstoupil. Proč?

Bál se snad Spasského? Nejspíš. Opět nicméně nešlo o rozmar, nýbrž prokalkulovaný tah, jak je obvykle viditelné až dodatečně, a Bobby, který jaksi žil jenom pro výhry, byl už tenkrát silný, ale ještě sílil, zatímco Spasskij… slábl. Slábl, a nebyl zřejmě podle Fischerova výpočtu ještě slabý dost, v ony osudné dny. Každopádně šlo o první případ v historii, kdy z turnaje odstoupil vedoucí hráč.

Na léto a půl se pak Bobby Fischer pohroužil do spánku a třeba roku 1969 sehrál pouze jednu jedinou partii. „Turnaje musí mít dvaadvacet kol – jako Rusku. Ne pouze jedenáct,“ zdůvodnil „spánek“ Federaci, ale i tenhle vrtoch se po analýzách vyjevuje co krajně chladný kalkul. „Přinese mi výhra hodně anebo málo slávy?“ ptával se Bobby vždycky. „Poškodí případná prohra mou reputaci?“ Nu, a kamufláží se pak turnajům vyhýbal. Nepochybně byl schizofrenik s extrémně tunelovým vnímáním, nicméně to mělo hranice a jakákoli jeho zdánlivá neschopnost komunikovat zůstane provždy leda kamufláží egocentrického egoisty.

Zjara 1970 pak došlo i k „Zápasu století“ družstva „Světa“ proti Rusku, ve kterém skoro všechno neviditelně šlapalo podle Bobbyho.

Ten se tu rafinovaně vyhýbal Borisi Spasskému a nejprve zdrtil „Železného“ Tigrana Petrosjana, rok předtím Spasským sesazeného z šachového trůnu. Dvacetkrát za sebou tenkrát Bobby vyhrál, což sotva může být překonáno, ale pak ho Petrosjan přece smetl a následovaly tři remízy a opět čtyři Bobbyho výhry. Rusy mohl zachránit už jen Boris, kterého Bobby dosud nikdy neporazil. Pro Sověta nebylo vůbec snadné usednout proti dlouhé Fischerově tváři fanatika čnící nad šachovnicí, jejíž tenké, lstivé rty se nikdy neusmály. Připomínal Lovecrata a hluboko vsazené oči mu plály jako hvězdy. Ta izolace autisty od světa byla dokonalá a zpola otevřená ústa zůstávala připravena plivnout úsměšek do obličeje. Dlouhé prsty odstraňovaly vaše figury, ale fanatik měl zároveň i oči štvaného dítěte, které mezi tahy bezradně i znuděně (nebo pátravě?) těkaly po sále: Co mám dělat?

„Proč jsem nezahrál, neumím vysvětlit,“ vzpomínal později Petrosjan, nicméně duševní rovnováhu tam ztráceli všichni a sypali se jako odrovnané kuželky. Udělal kdokoli chybu? Vivat, Bobby se měnil v génia! To dítě v muži cítilo každou změnu protivníkovy nálady a pokaždé se vzchopilo k té nejsurovější vynalézavosti. Nebylo citu – a vy jste to věděli, ale vědět, neznamená umět si poradit. Bobby Fischer byl stroj a registroval i minimální známku nejistoty. Na vnitřní povel uměl vydat až hitlerovskou energií ďábla. Byl typický zabiják. „Šakal.“ V boji s ním jste čelili nelidskému tlaku psychického upíra a přemítali o očarovanosti. Přijeli jste na turnaj jako kofři a excelentně připraveni, ale už po chvíli vám došlo jediné: Je neporazitelný. A tato fischerofobie fungovala. Začali jste sice dobře, ale všechny další partie jste zkopali. Vypouštěli. Fischer byl stroj na vraždy, ačkoli nepil ani kávu. Jeho nervy vyživovalo výhradně mléko anebo džus. A za Rusy stál tým, ale on byl sám.

„Nevím, proč tu jsem,“ řekl roku 1971 jeho trenér Byrne v Buenos Aires. „Za co jsem dostal dva tisíce dolarů? Naprosto mě ignoruje.“ A tento muž snad celou noc analyzoval přerušenou hru, aby ráno ťukl u Bobbyho se sešitem poznámek, ale Bobby ho jenom odbyl („Ukážeš mi to po partii!“) a vrátil mu sešit rovnou mezi dveřmi. „Nech mě, neruš při analýze.“

„Bitvu bohů“ o titul mistra světa v červenci a září 1972 chtěl Bobby hrát v Jugoslávii, ale soupeř trval na Reykjavíku. To byla taky jediná věc, ve které Bobby ustoupil, načež svět sledoval duel dvou velmocí: Ruska – a Bobbyho.

Spasskij ovšem nebyl ideální sok a později navíc přesídlil do Francie. Cena pro vítěze byla 125 000 dolarů, ale Bobby chtěl čtvrt miliónu. „Kdo má znalost šachu, tak ví, že se už deset let můžu považovat za mistra světa,“ řekl Newsweeku a Rusko vzápětí vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. S podporou vědeckých organizací uspořádali půlroční tréninkové soustředění ve vládních vilách a Spasskij měl k dispozici i daču Rady ministrů na Kavkaze, kam jezdil Kosygin. Na přípravy dohlížel tajemník Strany a v konzultačním výboru byli tři bývalí mistři světa plus dva kandidáti, přičemž každý musel odevzdat písemné ohodnocení Bobbyho Fischera. Ten byl, pravda, v životní formě. Jeho mozek do sebe vsál snad veškeré partie světových dějin a newyorkská příprava se odehrála v hotelovém komplexu oblíbeném spíše špičkovými boxery, takže tam Bobby prý i rohoval. Rozhodně plaval a místo četby bible chodil všude s rudou sbírkou Spasského partií v sametově vazbě. „Na Islandu mě budou chránit námořníci americké základny v Keflavíku“, hlásal, ale posléze zůstalo u policisty v civilu.

Turnaj zahájil tamní prezident, ministři a vyslanci, ale bez Bobbyho. Nepřiletěl.

Ani druhý den a na odložené losování. Tak zahájení odložili o dva další dny a sovětská delegace žádala diskvalifikaci. Britský finančník Jim Slater ovšem zatím navýšil vyhratelnou částku na čtvrt miliónu.

„Psalo se pak, že mě přemluvil Kissinger, ale Kissinger sto třicet tisíc nepřidal,“ řekl Bobby.

Ani ale nepopřel, že mu státní tajemník volal. „Chceme, abys pobil Rusy! Chceme, abys bojoval za Ameriku!“ Teprve 4. července ráno sešel se Fischer schůdků letadla s advokátem Marshallem, sekundantem Lombardym a prvním učitelem Collinsem. Na polední losování opět nepřišel. Spal. Spasskij se urazil i za Rusko, ale Bobby se nazítří jednoduše písemně omluvil. Móresy? Ale kdež? „Fisherovo chování navrhl a naplánoval vysoce kvalifikovaný psycholog, i když šlo o velice riskantní plán,“ mínil později šachista Tal a Bobby skutečně cíleně rušil emoční Spasského rovnováhu, takže se začali bít o devět dní později.

Bobby prohrál. Na druhou partii nepřišel, prý kvůli světlu, což byla i druhá porážka. Pak se ohradil proti filmování, a tak je dnes zachycena jen první a osmá část boje. Bobby si navíc od začátku diktoval i kuriózní podmínky: Chci sporťák s automatickou převodovkou. Bazén vyhřívaný gejzíry. Tenisový kurt.

Vše dostal a nebohý Spasskij souhlasil i s tím, že bude hrát na nové šachovnici v nově vybavené místnosti na rozptýleně osvětleném pódiu pod žárovkami koupenými v Chicagu a mimo kamery, které prý Bobbyho znervózňovaly. Fischer taky chtěl, aby mu na scénu pravidelně nosili čerstvý pomerančový džus a při každém příjezdu na turnaj musela svítit na všech semaforech zelená. Rozhodl navíc, že se bude třetí partie hrát v tmavé uzavřené místnosti. Aspoň tomu se měl Spasskij vzepřít a je dodnes záhadou, proč to neudělal. Fischer přitom nebyl blázen, naopak. Chtěl být mistr a hrál by nakonec i mimo onu místnost. Karpov by na Spasského místě dávno z Islandu odjel, ale Boris všechno akceptoval, i když bylo proti samo Rusko, a jako by mu Bobby vnutil vlastní vůli. „Po tom rozhovoru s vlastní vlastí jsem si lehl na tři hodiny do postele a byl otřesen,“ vzpomínal později Rus. „Zachránil jsem Fischera tím, že jsme sehráli třetí partii, ale podepsal jsem tak i kapitulaci v celém zápase.“

Při příchodech se Bobby schválně opožďoval až o pět minut a proti Spasského očekávání ani jednu hru nezačal stejně a mnohé naopak způsoby, jaké ještě nikdy nepoužil. Příprava byla Sovětům náhle k ničemu a Spasskij měl neuvěřitelné výpadky. Improvizoval a nepochopitelně selhával. V osmi partiích zaznamenal jen půl druhého bodu a Bobby nepřestával s protesty, jimiž se fakticky nabuzoval. V pěti prvních řadách nesměli zůstat diváci, potom v sedmi, ve čtrnácti. I lehce pokašlávající měli být vykazováni. Do bazénu, kde Fischer mezi partiemi plaval, najednou nikdo jiný nesměl a Bobby stále měnil pokoj. Památnou se stala třináctá partie. „Ačkoli ji dodnes, bůh ví po kolikáté už přehrávám, nechápu vnitřní motivy pro ten či jiný plán a tah,“ píše šachista Bronštejn. „Podobně jako záhadná sfinga dráždí třináctá partie mou fantazii.“

Před sedmnáctou partií Rusové už mluvili o ovlivnění Spasského ozářením či elektronikou anebo dokonce chemickými látkami a Botvinnik hovořil o „podvodech CIA“. Nechali tedy rozebrat Bobbyho otočnou židli a rentgenoskopicky ji zkoumali. Našli šroubovák a dvě mouchy. Když se o tom Bobby doslechl, mohl se prý smíchy rozsypat. Bylo mu tehdy devětadvacet let a za ty dva měsíce na Islandu se nikdy nenasmál víc. Dobrá. Ale proč Spasskij nepostupoval, jak bylo rozhodnuto v přípravě? Byl snad podplacen?

Dodatečně se vymlouval, že analýzu „zapomněl“. Divné! A taky BOD OBRATU turnaje je ovšem následek odchylky od toho, co měli Rusovi trenéři za nejlepší, a Bobby se tak stal jedenáctým mistrem. 3. září sledovaly tisíce přímých diváků i předání obálky se šekem a když prezident FIDE natáhl ruku, Fischer ji nestiskl! Potom POMALU otevíral obálku a pečlivě šek prohlížel. Euweho ruka stále visela ve vzduchu. Fischer opatrně skládal šek, vložil jej do kapsy, ruku stiskl, vrátil se ke stolu a tiše do sebe naládoval steak. Odmítl víno, protože nikdy nepil, a na tribuně se střídali oslavující řečníci, ale on se nepřítomně rozhlížel. Náhle se jeho oči rozjasnily, sáhl do náprsní kapsy pro šek… Ale ne! Taky v kapse byly šachy. Bobby ustavil pozici a ponořil se do myšlenek.

Jako mladík z nižší třídy se stal Bobby ztělesněním amerického snu a rozbil mnoholetou ruskou hegemonii. Celé dni byly USA plny vzrušení a radosti, jak se aspoň zdálo. „Rusové šachy zabíjeli nudnými metodami a nudnými zápasy a nudnou zemí,“ řekl Bobby v islandské televizi, zatímco se stával americkým národním hrdinou a pojmenovávali po něm děti. Byl vydán odznak s vrytým textem: New York vítá Fischera, prvního amerického mistra světa v šachu, a starosta mu udělil zlatou medaili, přičemž vydal zákon, podle kterého byl pátek 22. září prohlášen Dnem Bobby Fischera. Bobby zíral z obálek Lifu a Sports Illustrated. S olympijským plaveckým vítězem Markem Spitzem vystoupil v pořadu Boba Hopa. Za účast v televizní show dostával deset tisíc dolarů, za desku s přednáškami zálohu sto tisíc, ale recepci v Bílém domě odmítl poté, co měla být „zdarma“. Jeho poradce pro styk s veřejností později uvedl, že měl Bobby šanci vydělat dva a půl milionu, a velmistr Byrne mluvil o pěti, nicméně Fischer zase překvapil, když další nabídky (reklamu na whisky, pivo, kolu, krémy a sportovní oblečení) odmítal. „Snižování prestiže šachu,“ komentoval to, ale Kasparov dnes namítá, že taky propásl bod, ve kterém se okolo šachů mohl vytvořit stálý reklamní trh, a že korporace při sestavování pozdějších rozpočtů reklam už investovaly jinam. „Tenkrát se ovšem mohl šach stát prestižním povoláním,“ míní Kasparov. „Takhle nedosáhl ani statutu profesionálního sportu.“

I tak se ovšem počet členů šachové federace roku 1972 zdvojnásobil a vrcholným dozněním se stal až rok 1974. Byl to Fischerův boom, sám Bobby se však uzavřel a adventista Herbert Armstrong mu dokonce sliboval pro rok 1975 konec světa. Náboženští zloději si pak ikonu Fischera chovali ve svém sídle v Pasadeně a chtěli už dvacet procent výdělku. Zažaloval je sice z podvodu a chtěl tři miliony, ale veřejný žalobce se causou odmítl zabývat. S církví byl u Fischera každopádně konec a sice nyní pohrdal i reklamou, ale za pět minut trvající partii s filipínským prezidentem Marcosem snímanou televizí (1973), která skončila remízou, vzal dvacet tisíc dolarů.

Pro obhajobu titulu (1975) mu právě Filipíny poskytly pět milionů, ale Bobby se ani neusmál a předložil symbolických čtyřiašedesát podmínek (podle počtu šachových polí).

Všichni, kdo vstoupí do herní místnosti, měli kupř. smekat. 63 podmínek přesto komise akceptovala. Kvůli 64. z turnaje sešlo.

Vliv na podobné Bobbyho chování měla i kniha Brada Darracha Bobby Fischer versus zbytek světa (1974). Autor si Fischera získal v říjnu 1971 a vylíčil ho jako bizarní figuru, za což šachista žádal dvacet milionů odškodného. Causa se dvakrát projednávala: v Los Angeles a v New Yorku, načež byla žaloba zamítnuta a Bobby odmítl „na protest“ platit daně. Navíc postupně postřehl, jak systém her ponouká vedoucí hráče k remízám, a chtěl zavést i „nekonečné“ množství partií hraných celé měsíce, kdy by zvítězil vytrvalec. Fischer se i dál považoval za mistra světa a byl prý ochoten hrát, ale „jenom s vyzyvateli, kteří vystoupí z FIDE“. Je pravda, že odjakživa nenáviděl organizace, ale nelze také popřít, že se bál Karpova.

„Pokud jsem se někoho bál,“ tvrdil ovšem, „tak Korčného. Jeho tahům totiž vůbec nerozumím a nevím, jak proti němu hrát.“

Roku 1978 se s Bobbym setkal Švýcar Kraushaar a výsledkem se stala kniha Bobby Fischer dnes, ve které šachista vychválil počítače. „Hrát s počítačem má výhody,“ řekl, „a počítač vás po hře minimálně neobviní, že jste ho porazil za pomoci hypnózy nebo telepatie. Každý je trochu blázen a někdo to jenom dovede lépe skrývat. Taky mě hodně lidí považuje za potrhlého, ale pouze proto, že nezapadám do jejich představ o životě.“

Film o „Souboji bohů“ chtěl původně produkovat „Columbo“ Peter Falk a oslovil českého režiséra Formana, který svolil s jedinou podmínkou: že budou hrát Bobby a Boris sami sebe. „Prostě bych nenašel herce, který by dokázal působit stejně uhrančivým dojmem, jen když sedí za stolem,“ mínil Forman a díky kamarádu Luboši Kaválkovi skutečně získal Borise. Tou dobou žil Bobby ještě stále v Pasadeně „v péči jakýchsi manželů“ a souhlasil se schůzkou v hotelu. Miloš přijel a Bobby vstoupil do pokoje v černých brýlích a v čepici vražené do čela v doprovodu ošuntělé padesátnice jménem Claudie, postavil na stůl puštěný tranzistorák a začal se vyptávat. Forman ho pozval na natáčení Vlasů. Příští ráno jsem měl na place mít tisíc vojáků, letadla, helikoptéry, obrněné transportéry a džípy. Šlo o hudební číslo. Treat Williams a vojáci mašírují do letadel, která je odnášejí do Vietnamu, a na můj povel tedy pochodovali, vozidla vířila prach a do randálu ještě hulákal playback. Byl jsem tak zabraný do manévrů, až jsem na Fischera dočista zapomněl, ale ve tři hodiny se za mnou nesměle ozvalo: „Tak jsme tady.“

Bobby skutečně přijel, ale nacházel okolo sebe neustále hrozby jako nějaký divoch z Bornea, takže ho Claudie dovezla až k Milošovu karavanu, kam okamžitě „zaplul“.

Díval se ven záclonou? To nikdo neví, ale dvě hodiny před setměním do karavanu nečekaně vtrhli zvukaři. Bobby se tvářil jako malý kluk, který dělá, že tam není, vzpomíná Forman, a seděl na židli s čepicí staženou hluboko do čela. Vykukoval jen přes okraj časopisu, ačkoli jeho dlouhé tělo přetínalo uličku, a vyplašeně sledoval, jak mu skáčou přes dlouhé nohy a natahují šňůry. Odkradl jsem se, dodává režisér. Už ho nikdy neuvidím, říkal jsem si. K mému překvapení na mě ale večer čekali a nezdálo se, že by Bobbyho ten zážitek moc zdeptal. Pozval jsem ho do mexické restaurace, ideálního podniku pro záletníky a patologické samotáře. Bylo tam intimní osvětlení a hluboké, uzavřené boxy, on si však vybral jedinou nápadnou židli a zase měl milion otázek. Odpovídal jsem. Tu blýskl fotoaparát. Bobby okamžitě vplul pod stůl a myslel, že ho vyčmuchali, ale byl to omyl a moc bych za to nedal, že jej to zklamalo. Musel jsem nakonec bohužel uznat, že se Fischerova povaha s tvrdou disciplínou natáčení nikdy nedá sloučit, a z projektu potichu sešlo.

A dál? Zjara 1981 byl Bobby (přes den obvykle spící a v noci se „po Bradburyho vzoru“ procházející) zatčen jako „bankovní lupič“ a ve vazbě utrpěl zranění. Propuštěn byl na kauci tisíc dolarů po dvou dnech, z čehož ihned vytěžil knihu Byl jsem mučen ve věznici v Pasadeně. Vzbudila senzaci a je přeložena do řady jazyků. Bobby žil poté v San Francisku u kanadského šachového velmistra, se kterým roku 1981 vyhrál sérii pětiminutových partií, aniž se tento jeho soupeř kdykoli dostal do koncovky (a byl tím šokován). Roku 1984 napsal Fischer redakci Encyklopedie židovství toto: „Židem jsem nikdy nebyl, odstraňte mé jméno.“

Roku 1992 se znovu zúčastnil zápasu o titul mitra světa, ale říkal tomu tak jen on. K utkání totiž došlo v OSN bojkotované Jugoslávii a sumu pro vítěze věnoval nepoctivý bankéř Jezdimir Vasiljevič. Navíc se hrálo podle Fischerových pravidel. Z fondu pěti milionů si vzal Bobby po vítězství dvě třetiny a embargo zcela ignoroval, načež mu USA chtěly marně „napařit“ čtvrtmilionovou pokutu a dokonce deset let žaláře. Amerika vydala dokonce i zatykač a do smrti Bobbyho zbavila šance vrátit se domů, což byla možná ještě absurdnější causa než „Polansky“. Došlo ale k ní a Bobby dokonce v Jugoslávii převzal „výhrůžný“ dopis ze Států, který přímo před novináři vytáhl z tašky a poplival: „Tohle je má odpověď!“ Nato označil Kasparova a Karpova (žertem?) za kriminálníky a zpochybnil holocaust (od Žida s IQ 182 to věru „sedělo“). Rok poté se objevil ve filmu Pátrání po Bobby Fischerovi a tou dobou o něm už kolovaly celé expresy legend. Prý si nechal odstranit plomby v hrůze ze signálů, kterými by narušily jeho mozek, říkalo se, a prokazatelně žil v Budapešti s mladičkou šachistkou Zitou Rajcsányi. V letech 2000-2002 se pak ocitl na Filipínách a tamní šachový velmistr (někdejší Bobbyho sekundant v utkání se Spasským) jej seznámil s jistou Justine Ong starou dvaadvacet let, s níž pak měl Fischer dceru Jinky, dnes asi jedenáctiletou šachistku. 11. září 2001 Bobby „uvítal“ útok na Dvojčata jako „start nové éry. Dojde k vojenskému převratu,“ prohlásil, „a tisíce židovských předáků budou popraveny. Po pádu sionistické diktatury se vrátím do USA.“

Po tomto zviditelnění nebo spíš odreagování se obvinil ještě Židy ze snahy vymýtit slony, jejichž choboty „připomínají neobřezané penisy“, načež ujel do Japonska, kde žil s předsedkyní šachové federace Miyoko Wataiovou, která ho podle jedné konspirační teorie nakonec i zavraždila. Ještě předtím byl ale Bobby 13. července 2004 zatčen kvůli prošlému pasu při pokusu vrátit se na Filipíny, přičemž požádaly Státy o jeho vydání a deportaci. Bobby se v tu chvíli „vlasti“ definitivně zřekl a marně zkusil získat německé občanství po otci. Roku 2005 požádal o azyl na Islandu a v březnu mu parlament „z humanitárních důvodů“ jednomyslně udělil státní občanství. Jak se zdá, měl však Bobby nemocnou minimálně jednu ledvinu; v listopadu 2007 byl hospitalizován v Reykjavíku. Bylo možné ho zachránit, v prosinci ale náhle odmítl veškerou pomoc a stále vážně nemocen ujel z nemocnice domů, kde 17. ledna 2008 zemřel v symbolickém věku čtyřiašedesáti let.

Do poslední chvíle s ním setrval jistý Magnús Skúlason a citoval také Bobbyho poslední slova: „Nic netiší bolest tak jako lidský dotek.“

V kruhu čtyř nejbližších byl nejslavnější šachista pohřben 21. ledna 2008 v Laugardæliru, místě vzdáleném šedesát kilometrů od Reykjavíku.

Závěrem se ještě jednou vraťme. V padesátých letech se s Bobbym utkal i český mistr Luděk Pachman a potvrzuje, že Fischer znal zpaměti i partie, které sám Luděk sehrál už před dávnými roky a na něž zapomněl. Jenom dvakrát se Pachmanovi podařilo Fischera porazit, načež mu Bobby vždycky vztekle vyštěkl do tváře: „Příště tě zabiju!“ Tento schizofrenní fanatik trpící zřejmě minimálně Aspergerovým syndromem měl nicméně mozek „výkonnější než Pentagon“ a jak už bylo pro něj typickým, nikdy nedělal kompromisy. Až do smrti bedlivě sledoval a analyzoval vývoj šachu a nezradil integritu vlastní povahy. Jeho znalost hry a její minulosti byla enormní, vzpomíná i šachista Kaválek. Bobby byl lačným čtenářem a hltal každou knihu i časopis, které mu přišly do ruky. Studoval velikány a vybíral si nejlepší myšlenky, na kterých se pak zdokonaloval.

I dnes je fascinující Bobbyho styl a jeho taktické „zápletky“ jsou snad lepší než Asimovovy romány. Absolutní Fischerův nátlak vás nutil k chybám a Bobby obvykle dokázal mistrně tvořit napětí jako nikdo jiný. Hlavně k sobě samému pak byl maximálně náročný a měl sice své typické systémy zahájení, disponoval však i celými plány prvních polovin hry a specialitou se u něj stalo tvoření pozic s převahou střelce nad jezdcem.

Zde neměl soupeře.

Když hrál, stával se automatem. Ovládalo ho neomylné poziční cítění, ale někdy přece jen usnul na vavřínech. Byly to výjimky, ale spokojený s fantazijní kvalitou partie občas Fischer bohorovně odmítl přiznat prohru některé z pozic, a tady byla jeho jediná slabina. Najít ji nemohl prakticky nikdo, ale existovala a Fischer se někdy „ukolébán“ nesnažil dost dravě hledat potvrzení potenciální prohry, jak cítil jakousi neutuchající víru v remízu.

Ani v životě totiž neuměl přijímat nepříjemné pravdy. Prakticky pokaždé ovšem bojoval až do vyčerpání všech možností a nikdy se nedostal do časové tísně. S tzv. „zavřeným systémem španělské“ měl Bobby osmdesátiprocentní úspěšnost, ale celý život bojoval sám a bez regulérních trenérů a sekundantů. Přesto i tak předběhl třicet let šachu a Karpov, Kasparov, Anand a Kramnik se mu pouze blíží. Tento fascinující fanatik býval kočkou číhající na příležitost, a to nejen v rámci partie, ale i v rámci turnaje a dokonce turnajů. A snad života. Jak udělal jeho soupeř sebemenší chybičku a Bobby získal i nejminiaturnější výhodu, stal se vlkem a šlo o jeho přirozenost, takže vždycky spustil ofenzívu skutečně „jako Hitler“ a postupovat coby stroj. Přesto hravě převýšil i šachový automat a nebylo v něm stínu po slabochovi či mírotvůrci. A čím větší velmistr, tím byl i militantnější, což je ve sportu nakonec jediná varianta, a protože byl tak Bobby tak vytrvalý, v podstatě neexistovaly šance, které by nevyužil až do nejposlednější tečky za větou. A byl blázen i král, ale je-li někdo mrtev, je to nadlouho, jak říkají Francouzi.

https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2011090050