Nikdo neudělal pro Ameriku, co já jednou rukou. Bobby Fischer

Byl stejný ročník jako F. R. Čech, jenže Ringo je mistr všeho (s jistými výhradami). Bobby (*9. 3. 1943 v Chicagu) měl IQ 182, ale všestranný moc nebyl. Mimo šachu neuměl nic, i to přiznával. „Není ale správné,“ ptali se včelky Máji v úlu, „specializovat se?“ To je otázka! A Bobby – vlastně – hrával ve volných dnech i domino, že. Trochu zpíval. Snadno zvládal jazyky, španělštinu nejlépe… A co víme, co vše ještě tajil?

Matkou mu Švýcarka polsko-židovského původu. V devatenácti (1932) ujela ze St. Louis(USA) za bratrem do Berlína. Tam poznala biofyzika a „komanče“ (jak by řekl zmíněný Ringo) Gerhardta Fischera. Hitler se ujal moci, a tak milenci prchli Moskvy. Vzali se. Ona studovat lékařství, 1938 se jim narodila dcera Joan a ujeli do Paříže. Kominterna dostala Gerhardta až do Chile (1940). A jeho žena? Byla ruskou agentkou? Nikdy se to nepodařilo prokázat, nicméně složku vedla FBI od roku 1942 po třicet let.

Existuje teorie, že se manželé roku 1942 setkali v Mexiku – a měli styk. Nevěřím (i když testy DNA mi tady na stole neleží). Věřím naopak, že Bobbyho otcem byl maďarský fyzik (a opět „komanč“ – a opět židovského původu) Paul Felix Nemenyi. Žil v USA od roku 1939, s Reginou se seznámil v Coloradu roku 42, ona se až roku 45 rozvedla, ale Gerhardt na půdu USA nikdy nevstoupil. Nemenyi zatím pracoval v přísně tajné laboratoři armádního výzkumu a měsíčně jí posílal peníze, ale 1. 3. 1952 divně umřel na tanečním večírku. Už roku 1948 se dotovaná jím polorodinka přestěhovala do arizonské pouště (Mobile) a pak do Brooklynu. A tam… Majitel krámu (a snad i Bůh:-), nad kterým bydleli, dal jedenáctileté Joan šachovou soupravu. V šesti letech učila bratra, ale… Začala prohrávat. „Čímž jsem skončila. Problém je v tom, že my, Fischerovi, nesneseme porážky.“ Ano, ano, tak by mluvila i Anička „Dajdou“ Gleisnerová. A Bobbyho sestra? Vzala si pak (také) fyzika a zemřela roku 1998, vraťme se však k jistému inzerátu. Zveřejnila ho (šesti jazyky hovořící) Regina. Hledala sparingpartnera pro Bobbyho, inzerát našel šachový činovník, hocha zval na simultánku s mistrem Paveyem a Pavey to Bobbymu 17. 1. 1951 nandal, až vytryskly slzičky (pro Fischera pak typické). Hocha si ale všiml prezident Brooklynského šachového klubu, hráli spolu.

Bobby už tehdy šokoval intuitivním vnímáním, rychlostí, neochabujícím nadšením, neobvyklou soustředěností a silou vůle. Nastoupil instruktor a velmistr Arnold Denker. Ten tahal chlapce i na hokej, ale Bobby měl jediný zájem. Ve třinácti byl už juniorským přeborníkem USA (nebude překonáno). Zázračné dítě milovalo i Presleyho a komiksy, ale jen tři bloky od nudné školy ho u sebe doma trénoval Jackie Collins. Počátkem roku 57 porazil Bobbyho šachista Euwe a kluk zase brečel. Ale vyhrál přebor dospělých i prestižní mistrovství USA (nejmladší jeho vítěz), ve čtrnácti byl nejmladším šampiónem USA, v patnácti (a šesti měsících) nejmladším velmistrem všech dob, v šestnácti dal vale střední škole a hurá na turné po Jižní Americe. „Chtěl jsem se stát mistrem světa a v tom směru mi škola nemohla nic přinést. Lépe být jedním z nejsilnějších šachistů než jediným z tisíců s diplomem.“ Maďarský velmistr Gideon Barcza šokovaný roku 1959 fanatickým průběhem utkání s Bobbym v Curychu stěží vstal ze židle, ale Bobby řekl: „Podívejme se na partii od začátku, určitě jsem mohl někde hrát líp.“ „Podívej! Mám ženu, děti. Kdo je bude živit, když předčasně umřu?“ prosil Barcza. Fischera si pozval obchodník X: „Zaplatím ti cestu na turnaj v Jugoslávii, když vyhlásíš, že bys nevyhrál beze mne.“ „JÁ hraju,“ odvětil Bobby. „NIKDO mi nepomáhá.“

V Jugoslávii pak ovšem zase brečel po prohrách s Talem a Petrosjanem. Zavřel se, čítal Tarzana. Nechal si ho předčítat. Ale rok 60 přinesl senzaci. Bobby především zaměnil svetr a džíny za bílou „košulenku“ a oblek na míru. Chtěl na olympiádu v Lipsku, nicméně USA neuznávaly NDR. Tak Regina zahájila hladovkou. Umocnila (svou) popularitu. A „bojovala za mír“, což Bobby nesnášel. Účastnila se mírových pochodů v Rusku, sešla se s Ninou Chruščovovou a každý večer mluvila z Rádia Moskva. Bobby zlostně syčel. Jindy četl v New York Times matčin inzerát: nabízel náprsní tašky Bobby Fischera s mladíkovým profilem a podpisem raženým do zlata. Bobby prodej zakázal. Matka si později vzala anglického vědce, ještě ve věku 55 let obhájila v NSR disertaci a zemřela roku 1997… Po prohře se Spasským (1960) sepsal Bobby slavné Vyvrácení královského gambitu a „vynalezl“ Fischerovu obranu. Ten gambit se od té chvíle vyskytuje minimálně, nicméně Bobby ho ještě třikrát užil. Pokaždé vyhrál. 1961 se prvně bil se Sammy Reshewskym – o 32 let starším ortodoxním židem, který nikdy nehrál před západem slunce a „nikdy ještě neprohrál“. Nesedli si? Asi ne. Přestali spolu mluvit a turnaj skončil předčasně pro Bobbyho rozpory s mecenáškou z rodu Rothschildů. Jeho (spíš proklamativní) antisemitismus měl kořeny zde. Vnímal náhle židy i mezi novináři, rozhodčími, představiteli Americké šachové federace, Rusy. Na Sammyho podal žalobu u Nejvyššího soudu státu New York za podkopávání autority a daleko později na Mallorce mu s planoucím zrakem řekl: „Četl jsem velmi zajímavou knihu.“ „Jakou?“ „Mein Kampf.“ Podle jiné verze však to byla kamufláž a přátelili se! Za provokace ostatně Bobby i platil. Hlavně pak za to, že na čas uvěřil kultu své osobnosti stvořenému médii. „Já, bohem vyvolený,“ domníval se, v Curacau však zjara 1962 zkrachoval. V článku Rusové okupovali světové šachy (Sports Illustrated) nicméně odhalil, že Petrosjan, Keres a Geller mezi sebou uzavřeli dohodu o remízách a soustředění proti němu. Byla to realita. Sověti měli „týmového ducha“, ale pro Bobbyho šlo o „největší podvodníky světa a ve všem.“

Je to věc pohledu. Těžko však popřít, že Bobbyho partii s Botvinnikem ve Varně analyzovalo po přerušení šest ruských velmistrů celou noc. Ač byl fakticky nejsilnějším neruským šachistou světa, ocitl se pak Bobby na léta v depresi. Navíc ho ovládli Adventisti sedmého dne. Ováděl 10% výdělků. Tři roky hrát jen v USA a když na přeboru 1962/63 prohrál s Edmarem Mednisem, vytěžil on z toho celou knihu Jak porazit Bobby Fischera!, známou i u nás. Na podzim 63 chtěl Bobby překonat světový rekord v simultánce a hrát víc než na 400 šachovnicích, ale překazil to atentát na Kennedyho. Až na přeboru 63/64 uspěl. Víra v osud se vrátila. Jenže musel k armádě. Podstoupil tělesné vyšetření. Z neznámého důvodu „Presley šachu“ odveden nebyl a roku 65 se vrátil do 1. ligy. Dodržel i zákaz vstupu šachistů na Kubu, ale turnaj hráli prvně v dějinách telefonem. Pak omezení rozumně odvolali a Bobby hrál i s Castrem. Byl poražen! Ale v partii pokažené už jiným hráčem. Rainer ho pozval do Monaka. Primadonské Bobbyho chování ale knížete rozčarovalo. Roku 67 se Bobby v Tunisku zase neshodl s pořadateli na rozvrhu, dodržoval totiž sabat a nehrál od východu první večerní hvězdy v pátek do východu hvězdy v sobotu (tedy hrál, ale domino). „Nereprezentuji nikoho kromě sebe!“ řekl chladně americkému atašé. A Reshewského… opět… poškádlil. Ujel 140 kilometrů daleko a spustili hodiny bez něj. Sammy pak čekal 53 minut. V 60. minutě měl kontumačně vyhrát. Fischer s úsměvem vstoupil, v tichu šel na pódium, Reshewsky v šoku prohrál skoro bez boje. Rozhořčil se, podal protest, žádal omluvu, ale Bobby memorandum roztrhal bez čtení. To hlavní harakiri mělo však přijít.

Bobby už nasbíral 8a1/2 bodu z 10 a měl jistý postup mezi kandidáty mistrovství světa a odstoupil. Bál se Spasského? Zřejmě. Ani tehdy nešlo o rozmar, nýbrž prokalkulovaný tah. Bobby žil pro výhry. Sílil teprve. Spasskij slábl. Šlo nicméně o první případ v historii, kdy z turnaje odstoupil vedoucí hráč. Bobby. Pohroužil se do spánku. Na rok a půl. 1969 hrál jedinou partii. „Turnaje musí mít 22 kol – jako Rusku. Ne 11,“ zdůvodnil spánek Federaci, ale výmluvy a vrtochy se po analýzách jeví zase jako chladný kalkul. „Přinese mi výhra málo slávy? Případná prohra poškodí mou reputaci víc? Tak co? Turnaji se vyhnu. Kamufláží.“ Takto uvažoval. Nelze popřít, že byl i schizofrenik s extrémně tunelovým vnímáním, ale „neschopnost komunikovat“ byla pouze další kamufláží egoisty. Mně můžete věřit. Zjara 1970 pak došlo k „Zápasu století“. Družstvo „světa“ proti Rusům. Vše neviditelně šlapalo podle Bobbyho. Rafinovaně se vyhýbal Spasskému a nejdřív zdrtil „Železného“ Tigrana Petrosjana (rok předtím Spasským sesazeného z trůnu). Bobby vyhrál dvacetkrát za sebou, což nemůže už být překonáno, ale pak ho Petrosjan smetl. Jedenkrát. Následovaly tři remízy a čtyři Bobbyho výhry, Rusy mohl zachránit už jen Boris Spasskij. Jen jeho Bobby nikdy neporazil… Nebylo snadné usednout proti dlouhé Fischerově tváři fanatika čnící nad šachovnicí a sám jsem to zažil (ve snu). Tenké, lstivé rty se nikdy neusmály. Hluboko zasazené oči plály jako hvězdy. Izolace od světa? Dokonalá. Napůl otevřená ústa připravena plivnout úsměšek do vašeho obličeje. Dlouhé prsty odstraňují vaše figury, a přece nad nimi šlo o oči „štvaného dítěte“, a ty oči mezi tahy bezradně a znuděně či pátravě těkaly po sále. Co mám dělat? „Proč jsem nezahrál to… a to, prostě nemohu vysvětlit,“ vzpomínal Petrosjan, nicméně duševní rovnováhu ztráceli všichni. Odrovnáni se sypali jako kuželky. Udělal jste chybu? Bobby se měnil v génia! Dítě v muži cítilo každou změnu vaší nálady, Vždycky se při ní vzchopilo – k nejtvrdší vynalézavosti. A vy to věděli, ale vědět, to neznamená umět si poradit. A Bobby registroval i minimální známku nejistoty. Na vnitřní povel vydal vždy energií ďábla. Ano, typický zabiják.

Čelili jste nelidskému tlaku psychického upíra a přemítali o očarovanosti, já sám měl v Rybce (kavárna) s Bobbym dvacet minut co dělat a vyhrál jen díky vrozenému talentu, kteroužto větu neberte vážně. Vy sami jste ale přijeli na turnaj připraveni na 1000% a po chvíli vám to stejně došlo: Je neporazitelný. Fischerofobie fungovala. Začali jste dobře, další partie už zkopali. Vypouštěli. Byl to stroj na vraždy a nepil ani kafe! Jeho nervy vyživovalo výhradně mléko nebo džus. Za Rusy stál tým. On byl sám. „Nevím, proč tu jsem,“ řekl trenér Byrne (1971, Buenos Aires). „Zač jsem dostal 2000 dolarů? Naprosto mě ignoruje.“ Celou noc analyzoval přerušenou hru, ráno ťukl u Bobbyho, nesl sešit poznámek. A Bobby: „Ukážeš mi to po partii.“ Vrátil dveřmi sešit. „Nech mě – a neruš při analýze.“ „Bitvu bohů“ o titul MS v červenci a září 72 chtěl Bobby hrát v Jugoslávii, ale soupeř trval na Reykjavíku. Bobby ustoupil. Naposlad. Svět sledoval ten „duel velmocí“, ale šlo o duel Rusko-Bobby. Nicméně ani Spasskij nebyl ideální, přesídlil později do Francie. Cena? 125 000 dolarů. Bobby však chtěl čtvrt miliónu. „Kdo má znalost šachu, ví, že se deset let můžu považovat za mistra světa,“ řekl Newsweeku.

Nato Rusové vyhlásili všeobecnou mobilizaci. S podporou vědeckých organizací pořádali půlroční tréninkové soustředění ve vládních vilách, Spasskij měl daču Rady ministrů na Kavkaze, kam jezdil Kosygin, a na vše dohlížel tajemník Strany. V konzultačním výboru byli tři bývalí mistři světa a dva kandidáti. Každý musel odevzdat písemné hodnocení Bobbyho. A Fischer? V životní formě. Mozek plný partií dějin. Příprava? New York, hotelový komplex oblíbený špičkovými boxery, takže Bobby prý i rohoval. A plaval. Místo bible však chodil s rudou sbírkou Spasského partií v sametově vazbě a hlásal, že ho na Islandu budou chránily námořníci americké základny v Keflavíku. Zůstalo u policisty v civilu. Turnaj zahájil sám prezident. A ministři, vyslanci. Bez Bobbyho. Nepřiletěl. Ani druhý den – na odložené losování. Zahájení odložili o další dva dny. Sovětská delegace žádala diskvalifikaci, ale britský finančník Jim Slater navýšil na čtvrt miliónu. „Pak se psalo, že mě přemluvil Kissinger, ale ten 130 000 nepřidal,“ řekl Bobby. Nepopřel však, že mu státní tajemník volal: „Chceme, abys pobil Rusy! Chceme, abys bojoval za Ameriku!“

4. 7. ráno sešel se schůdků letadla s advokátem Marshallem, sekundantem Lombardym a prvým učitelem Collinsem. Na polední losování nepřišel. Spal. Spasskij se urazil i za Rusko. Bobby se nazítří jednoduše a písemně omluvil. Šlo o móresy? Kdepak! „Fisherovo chování navrhl a naplánoval vysoce kvalifikovaný psycholog, i když šlo o velice riskantní plán,“ mínil později šachista Tal. Bobby cíleně rušil emoční Spasského rovnováhu. Začali o devět dní později a… Bobby prohrál. Nepřišel ani na druhou partii, prý kvůli světlu. To byla druhá porážka. Ohradil se proti filmování, a tak je zachycena jen první a osmá část souboje. Fischer diktoval podmínky: Chci „sporťák“ s automatickou převodovkou! Bazén vyhřívaný gejzíry. Tenisový kurt. Všecko dostal. Spasskij nakonec souhlasil i s tím, že bude hrát na nové šachovnici, v nově vybavené místnosti a na rozptýleně osvětleném pódiu pod světly koupenými v Chicagu. A mimo kamery (Bobbyho znervózňovaly). Fischer dále chtěl, aby mu na scénu pravidelně nosili čerstvý pomerančový džus a při každém jeho příjezdu na turnaj musela svítit na všech semaforech zelená (což jsem si i já zatím vymohl jen tady u nás na vsi). Splněno! Ale Fischer se navíc rozhodl, že se bude třetí partie hrát v tmavé uzavřené místnosti, aspoň tomu se měl mistr světa vzepřít, jenže nevzepřel. Proč? Fischer nebyl blázen. Chtěl být mistr a hrál by i mimo místnost.

Karpov by dávno odjel, ale Boris Spasskij akceptoval vše. A to i Rusko bylo proti! Bobby mu vnutil vůli. Spasskij se vzepřel i vlasti. „Po tom rozhovoru (s vlastí) jsem si lehl na tři hodiny do postele a byl otřesen,“ vzpomínal. „Zachránil jsem Fischera tím, že jsme sehráli třetí partii, ale podepsal jsem tím i kapitulaci v celém zápase.“ Při příchodech na partie se Bobby navíc schválně opožďoval o pět minut. Oproti Spasského očekávání ani jednu hru nezačal stejně a mnohé začal způsoby, jaké nikdy v životě nepoužil, a Spasskij tudíž nemohl užít přípravu a… Měl neuvěřitelné výpadky! Improvizoval a nepochopitelně selhával. V osmi partiích zaznamenal jen půl druhého bodu. Bobby nepřestal s protesty, jimi se totiž nabuzoval. V pěti prvních řadách nesměli zůstat lidé, pak diváky vymýtil až do sedmé, pak do čtrnácté. Lehce pokašlávající měli být vykazováni. Do bazénu, kde mezi partiemi plaval, najednou už nikdo nesměl. Stále měnil pokoj. Zvlášť památnou se stala 13. partie. „I když ji dnes, Bůh ví po kolikáté, přehrávám, nejsem s to rozumět vnitřním motivům pro ten či jiný plán či tah,“ píše šachista Bronštejn. „Podobně jako záhadná sfinga stále dráždí mou fantazii.“ No, dodávám, Bronštejn trochu přehání, ale není tady místo na mé vysvětlení… Před 17. partií už Rusové mluvili o ovlivnění Spasského ozářením, elektronikou či chemickými látkami a Botvinnik mlel cosi o podvodech CIA. Nechali rozebrat otočnou Bobbyho židli a rentgenoskopicky zkoumali. Našli šroubovák. Dvě mouchy. Když se o tom Bobby doslechl, mohl se rozsypat. Bylo mu 29 let. Za dva měsíce na Islandu se nikdy nenasmál víc. Ale proč Spasskij nepostupoval, jak bylo rozhodnuto v přípravě? Byl podplacen? Nesmysl! Vymlouval se pak, že analýzu zapomněl. I bod obratu turnaje je však následek odchylky od toho, co měli trenéři za lepší. Jak to? Bobby se stal 11. mistrem a 3. 9. sledovaly 2000 diváků předání obálky s šekem. Prezident FIDE natáhl ruku, Fischer ji nestiskl. POMALU otevíral, pečlivě šek prohlížel. Euweho ruka visela. Fischer opatrně skládal šek, vložil do kapsy, ruku stiskl, vrátil se ke stolu, tiše do sebe ládoval steak. Odmítl víno, nikdy nepil.

Na tribuně se střídali oslavující řečníci, on se nepřítomně rozhlížel. Pak se mu rozjasnily oči. Sáhl do náprsní kapsy: druhá kontrola šeku? Měl tam šachy! Ustavil pozici. Ponořil se do myšlenek. Jako mladík z nižší třídy se stal ztělesněním amerického snu. Rozbil mnoholetou ruskou hegemonii. Celé dny bylo hodně Američanů plno vzrušení a radosti. „Rusové šachy zabíjeli nudnými metodami! Nudnými zápasy! Nudnou zemí,“ řekl Bobby islandské televizi. V USA byl národním hrdinou. Pojmenovávali po něm děti. Vyšel odznak s vrytým textem New York vítá Fischera, prvního amerického mistra světa v šachu.Starosta mu udělil zlatou medaili a vydal zákon, podle něhož byl pátek 22. 9. prohlášen Dnem Bobby Fischera. Ten hleděl z obálek Lifu i Sports Illustrated. S olympijským plaveckým vítězem Markem Spitzem vystoupili v pořadu Boba Hopa. Za účast v TV show dostával 10 000 dolarů, za desku s přednáškami zálohu sto tisíc, recepci v Bílém domě sprostě odmítl, když mu řekli, že je „za nula dolarů“. Bobbyho poradce pro styk s veřejností uvedl, že za dva roky měl šanci vydělat dva a půl milionu, a velmistr Byrne mluvil o pěti, nicméně Bobby zase překvapil: všechny nabídky odmítal. Reklamu na whisky, na pivo, kolu (hádejte jakou), krém, sportovní oblečení. „Snižování prestiže šachu,“ mínil. Kasparov dnes namítá, že Bobby propásl bod, v němž se okolo šachů mohl vytvořit stálý reklamní trh. Později korporace při sestavování rozpočtů reklam investovaly už jinam, ale tenkrát, tenkrát se šachy mohly stát „prestižním povoláním“, míní Kasparov. Je to názor, ale… „Takto nedosáhly ani statutu profesionálního sportu.“

Jenže i tak se počet členů šachové federace roku 1972 zdvojnásobil a vrcholem byl teprve rok 74. Období se říká Fischerův boom. On sám se uzavřel. Adventista Herbert Armstrong mu sliboval pro rok 75 konec světa a zloději okolo sice Bobbyho „chovali“ ve svém sídle v Pasadeně, ale řekli si už o 20% výdělku. Zažaloval je z podvodu, chtěl tři miliony, ale veřejný žalobce se tím odmítl zabývat. S církví byl každopádně konec. Bobby pohrdl i reklamou, ale šachem se – pochopitelně – živil. Za pět minut trvající partii s filipínským prezidentem Marcosem natáčenou televizí (1973 skončila remízou) vzal 20 000 dolarů. Pro obhajobu titulu roku 1975 mu pak Filipíny poskytly pět milionů. Bobby se ani neusmál a předložil symbolických 64 podmínek. O co šlo? Měli kupř. smekat všichni, kdo vstoupí do herní místnosti. 63 podmínek komise akceptovala a z turnaje přesto sešlo.

Vliv na Bobbyho odpor měla ale i kniha Brada Darracha Bobby Fischer versus zbytek světa (1974). Darrach si Bobbyho získal už v říjnu 71 a vylíčil ho jako bizarní figurku, takže Fischer žádal 20 milionů odškodného. Causa se projednávala dvakrát. V Los Angeles, v New Yorku. Žaloba byla zamítnuta a Bobby na protest odmítl platit daně. Postřehl taky, že systém her ponouká vedoucí k remízám, a chtěl třeba i nekonečně partií po měsíce, až by vítězil vytrvalec. Neprošlo to. I dál se Bobby považoval za mistra světa a byl ochoten hrát, ale jen s vyzyvateli, kteří vystoupí z FIDE. Odjakživa nenáviděl organizace, nelze však popřít, že se asi bál Karpova. „Pokud jsem se někoho bál,“ tvrdil, „Korčného. Jeho tahům vůbec nerozumím, nevím, jak proti němu hrát.“ Roku 78 se s Bobbym setkal Švýcar Kraushaar a výsledkem je kniha Bobby Fischer dnes, kde Mistr vychválil počítač. „Hrát s ním má výhody. Minimálně vás po prohře neobviní, že jste ho porazil za pomoci hypnózy či telepatie. Každý je tak trochu blázen,“ říká pak Bobby, „někdo to pouze dovede lépe skrývat. I mě hodně lidí považuje za potrhlého pouze proto, že nezapadám do jejich představ o životě.“

Film o „Souboji bohů“ chtěl produkovat Peter Falk. Oslovil Formana. Ten svolil s podmínkou, že budou Bobby i Boris hrát sami sebe. „Prostě bych nenašel herce, který by dokázal působit stejně uhrančivým dojmem, jen když sedí za stolem,“ míní dodnes Forman. Díky kamarádu Luboši Kaválkovi získal Miloš Borise a Bobby žil stále ještě v Pasadeně v péči jakýchsi manželů a souhlasil se schůzkou v hotelu. Vstoupil do pokoje v černých brýlích, čepici vražené do čela, v doprovodu ošuntělé padesátnice Claudie, postavil na stůl puštěný tranzistorák, začal se vyptávat. Forman ho rovnou pozval na natáčení. Příští ráno jsem měl mít na place tisíc vojáků, letadla, helikoptéry, obrněné transportéry, džípy. Šlo o hudební číslo Vlasů. Treat Williams s vojáky namašírují do letadel, která je odnášejí do Vietnamu. Na můj povel pochodovali, vozidla vířila prach, do randálu hulákal playback a byl jsem tak zabraný do manévrů, že jsem na Fischera dočista zapomněl. Ve tři se za mnou ale nesměle ozvalo: „Tak jsme tady.“ Jako nějaký divoch z Bornea okolo sebe Bobby vnímal hrozby, a tak ho Claudie dovezla k Milošovu karavanu. „Zaplul“. Díval se záclonou? Kdopak ví? Nebo si Forman tuto část příběhu vymyslel? Dvě hodiny před setměním prý do karavanu nečekaně vtrhli zvukaři a Bobby se tvářil jako malý kluk, který dělá, že není tam, kde je, vzpomíná Forman. Seděl na židli s čepicí staženou hluboko do čela, vykukoval přes okraj časopisu. Dlouhé tělo přetínalo uličku. Vyplašeně sledoval, jak mu přes dlouhé nohy skákali a natahovali šňůry. Odkradl jsem se. Už ho nikdy neuvidím. K mému překvapení na mě večer čekali a nezdálo se, že by ho zážitek příliš zdeptal. Pozval jsem ho do mexické restaurace, ideálního podniku pro záletníky a patologické samotáře. Intimní osvětlení, hluboké, uzavřené boxy. On si ale vybral jedinou nápadnou židli. Zase měl milion otázek. Odpovídal jsem, když blýskl aparát. Okamžitě zaplul pod stůl, myslel, že ho vyčmuchali, ale byl to omyl. Moc bych nedal za to, že ho to zklamalo. Nakonec jsem musel uznat, že se jeho povaha s tvrdou disciplínou natáčení nikdy nedala sloučit, a z projektu tiše sešlo.

Zjara 81 byl Bobby (přes den obvykle spící, v noci se procházející) zatčen jako „bankovní lupič“, ve vazbě utrpěl zranění a propuštěn byl na kauci tisíc dolarů až po dvou dnech. Vytěžil z toho knihu Byl jsem mučen ve věznici v Pasadeně, vzbudila senzaci a přeložena je do řady jazyků. Pak žil v San Francisku u kanadského velmistra, s kterým už roku 81 vyhrál sérii pětiminutových partií, aniž se soupeř kdykoli dostal do koncovky (a byl šokován). Roku 84 napsal Fischer redakci Encyklopedie židovství: „Židem jsem nikdy nebyl, odstraňte mé jméno.“ Roku 1992 se znovu účastnil zápasu „o titul mitra světa“, ale tak to nazýval jenom sám. K utkání došlo v OSN bojkotované Jugoslávii, sumu věnoval nepoctivý bankéř Jezdimir Vasiljevič a hráli dle Fischerových pravidel. Z fondu pěti milionů si po vítězství vzal dvě třetiny a fakticky dokázal, že se politika a sport směšovat nemají (což je aspoň můj názor). Absurdní embargo ignoroval po právu a ostudou Ameriky zůstává, že mu chtěla „napařit“ i čtvrtmilionovou pokutu a deset let žaláře! Na Fischera dokonce vydali zatykač a do smrti ho zbavili šance se vrátit domů (Ještě snad absurdnější causa než „Polansky“, řekl bych). V Jugoslávii si navíc musel převzít výhrůžný dopis USA a po právu ho před novináři vytáhl z tašky – a poplival: „Tohle je má odpověď!“ Kasparova a Karpova pak žertem označil za kriminálníky a nejefektnější provokací ovšem je vždycky zpochybnění holocaustu. Nu, od Žida s IQ 182 to pasuje dvakrát, dodejme. Nemyslel to vážně a rok poté se objevil ve filmu Pátrání po Bobby Fischerovi(http://www.csfd.cz/film/12592-searching-for-bobby-fischer-innocent-moves/?text=21376). Existovaly už o něm expresy legend. Nechal si (prý) odstranit plomby v hrůze ze signálům, kterými by narušili jeho mozek. Žil v Budapešti a skoro se údajně oženil s mladičkou šachistkou Zitou Rajcsányi. V letech 2000-02 se opět ocitl na Filipínách a tamní velmistr (sekundant v utkání se Spasským) ho seznámil s Justine Ong (22 let). Fischer pak s ní měl dceru Jinky, které je letos osm a začala se šachem taky.

11. 9. 2001 uvítal Bobby útok na Dvojčata. „Start nové éry, dojde k vojenskému převratu, tisíce židovských předáků budou popraveny a po pádu sionistické diktatury se vrátím do USA.“ Netřeba dodávat, že šlo o typickou zviditelňovací provokaci i metodu schizofrenikova odreagování. S rasismem to nemělo nic společného. Židy ovšem Bobby žertem obvinil i ze snahy vymýtit slony, jejichž choboty „připomínají neobřezané penisy“. Potom ujel do Japonska a žil s Miyoko Wataiovou, tedy s předsedkyní místní šachové federace, která ho už nikdy neopustila… a podle mínění několika bláznů i zavraždila. 13. 7. 2004 byl opět zatčen: jen kvůli prošlému pasu při pokusu vrátit se na Filipíny. USA žádaly jeho vydání. Deportaci. Není divu, že se vlasti zřekl. Marně se snažil získat německé občanství po otci a roku 2005 žádal o azyl na Islandu. V březnu mu tamní parlament „z humanitárních důvodů“ jednomyslně udělil občanství. Bobby však trpěl ledvinovou nemocí(?) a v listopadu 2007 byl hospitalizován v Reykjavíku. Zachránili by ho, prý, on ale v prosinci náhle odmítl veškerou pomoc a vážně nemocen ujel domů. Zemřel 17. 1. 2008 v symbolickém věku 64 let. Magnús Skúlason s ním setrval a citoval i poslední slova: „Nic netiší bolest tak jako lidský dotek.“ V kruhu čtyř nejbližších byl Bobby pohřben 21. 1. v Laugardæliru, 60 km od Reykjavíku.

Já sám s Bobbym samozřejmě nikdy nehrál, i když vím, že kůň se dává do L, ale v padesátých letech se s ním utkal jinačí borec, Luděk Pachman, a Bobby prý skutečně znal i partie, které Luděk hrál před dávnými a dávnými lety a úplně je zapomněl. Jen jednou se Pachmanovi povedlo Fischera porazit, a on mu vztekle vyštěkl do tváře: „Příště tě zabiju!“ Byl to skutečně fanatik. Muž s mozkem „výkonnějším než Pentagon“, který nikdy nedělal kompromisy, nepřestal až do smrti bedlivě sledovat i analyzovat vývoj šachu a nikdy nezradil integritu své povahy. Jeho znalost hry a její minulosti byla enormní, vzpomíná pan Kaválek. Byl lačným čtenářem, hltal každou knihu i časopis, který mu přišel do ruky, studoval velikány a vybíral nejlepší myšlenky. Na nich se zdokonaloval. I dnes je fascinují Bobbyho styl a „taktické zápletky“. Je to lepší než romány. Absolutní nátlak vás nutil k chybám. Bobby dokázal tvořit napětí jako nikdo a k sobě samému být maximálně náročný. Měl systémy zahájení, ale disponoval i plány celých prvních polovin hry. Specialitou se pak stalo tvoření pozic s převahou střelce nad jezdcem. Zde neměl soupeře. Stával automatem. Měl neomylné poziční cítění, ale někdy usnul na vavřínech. Spokojen s fantazijní kvalitou partie pak bohorovně odmítal přiznat si prohranost pozic. Byla to slabina. Ukolébán se nesnažil hledat potvrzení potenciální prohry, neboť chtě nechtě cítil neutuchající víru v remízu, což i odpovídalo jeho životu. Ani tam neuměl přijímat nepříjemné pravdy a já to zatroleně znám! Ale vždycky bojoval do vyčerpání možností a nikdy se nedostal do časové tísně. Se „zavřeným systémem španělské“ měl 80% úspěšnost. Celý život bojoval sám. Bez (regulérních) trenérů. Sekundantů. I tak předběhl třicet let. Karpov, Kasparov, Ananda, Kramnik, jen ti se mu blíží. Fascinující fanatik číhal co kočka na příležitost: V rámci partie, turnaje, turnajů… i života. Soupeř udělal chybičku a Bobby získal miniaturní výhodu? Stal se vlkem. Šlo o přirozenost. „Jako Hitler“ spustil ofenzívu, postupovat jako stroj, hravě převýšil i šachový automat, ani stín slabošské mírotvorby tam nepadl a čím větším velmistrem, tím militantnější. Ve sportu je to jediná varianta, a protože byl tak vytrvalý, neexistovaly šance, které by nevyužil až do té nejposlednější tečky za větou. Ale je-li někdo mrtev, je to nadlouho.