Šachový velmistr a proděkan: Někdy jsem soupeře postrčil ke špatnému tahu

V čele světového žebříčku Mezinárodní federace korespondenčního šachu se už dva roky drží proděkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Roman Chytilek. Na první místo se probojoval v konkurenci více než pěti tisíc hráčů z celého světa.

S Romanem Chytilkem se studenti fakulty sociálních studií obyčejně setkávají při řešení studijních záležitostí. Jako proděkan pro studium vyřídí za semestr přes čtyři tisíce různých žádostí a stížností. Jeho jméno ale nefiguruje jen na rozhodnutích týkajících se studia. Roman Chytilek se už dva roky drží v čele světového žebříčku Mezinárodní federace korespondenčního šachu.

Poslední dva roky ovšem Chytilek aktivně nehraje. „Hrát na nejvyšší úrovni je hodně časově náročné a s mým současným zaměstnáním to nejde úplně dobře dohromady. Dalším důležitým důvodem je, že jsem za poslední dva roky nenašel rovnocenného soupeře, se kterým by se povedlo zorganizovat zápas,“ vysvětluje šachista.

Ke korespondenčnímu šachu se dostal v době, kdy ještě nebyly tolik rozšířené počítače. Právě počítače jsou však dnes pro trénink klíčové. Díky nim si totiž soupeři posílají své tahy a také jim pomáhají při hře. Dříve k tomu účelu sloužily lístky s číselným zápisem tahu posílané poštou. Chytilek si však rád zahraje se soupeřem i přímo na šachovnici – v praktickém šachu sbíral úspěchy už na juniorských turnajích nebo mistrovstvích republiky. „Časem jsem ale přešel spíše na korespondenční šach, který se nepojí s cestováním,“ vysvětluje. Šachy přirovnává k boxu. Podobně jako v boxu, ani tady totiž hráč za život nesehraje moc partií. A pokud hraje dobře, bývá pro něj obtížné sehnat rovnocenného soupeře.

Nejdůležitější v šachu je motivace a trpělivost

Jelikož korespondenční partie mohou trvat i několik let, měl by být šachista podle Chytilka trpělivý a motivovaný. „Některé partie, pro které se využívala ještě pošta, jsem hrál třeba i šest nebo sedm let, přičemž do některých zemí chodí pošta hodně pomalu, a šachista tak může na soupeřův tah čekat i měsíc. V korespondenčním šachu tedy za život odehrajete mnohem méně partií než v normálním šachu. Na druhou stranu jsou partie na dálku více kvalitní, protože máte větší šanci si tahy důkladně promyslet,“ upřesňuje.

Co se týká trpělivosti a motivace, pomohla mu jeho práce a obor, kterému se na fakultě věnuje. „Zaměřuju se na to, jakým způsobem se lidé rozhodují. Umím si představit, jak se můj soupeř zachová, takže ho někdy dokážu i postrčit ke špatnému tahu,“ prozrazuje svou taktiku. Jak se správně rozhodovat a zachovat ve strategických situacích, učí v kurzu Teorie her a politické rozhodování také studenty. On sám z teorie her při korespondenčním šachu využívá třeba získané poznatky týkající se nejistoty či rizika.

Chytilkova motivace ke hře se postupem času měnila. „Ze začátku se mi líbila především vyšší kvalita partií, které jsou oproti normálnímu šachu časově neomezené. Jak jsem se zlepšoval, bavilo mě vyhrávat turnaje, porážet nejsilnější hráče, mistry světa se skvělou reputací. Někteří do té doby nikdy neprohráli a mně se podařilo je porazit,“ vzpomíná současný nejlepší světový hráč v korespondenčním šachu.

Radost z výhry nepřijde hned

V šachu na dálku musí hráči předvídat a počítat hodně dopředu. „V některých situacích jsem si byl jistý, že takovým tahem, který jsem udělal, musím partii vyhrát, jenže na výhru pak čekáte třeba dva roky. Emocionální stránka je tedy do značné míry potlačená, protože chybí bezprostřední pocit, okamžitá radost z výhry,“ popisuje Chytilek.

S některými soupeři se občas potkává na kongresech pořádaných šachovou federací, jiné naopak nikdy neviděl. Hráči spolu zpravidla mluví až po skončení partie. Při hře se udržuje napětí způsobené touhou po výhře. Špičkoví hráči jsou přitom převážně starší lidé, jelikož dostat se do světové špičky trvá dlouho. „Když jsem se stal někdy před třinácti lety velmistrem, byl jsem ve svých skoro třiceti letech nejmladším velmistrem na světě,“ vysvětluje. 

Pokud by se měl do šachů na dálku po dvou letech znovu aktivně ponořit, výzvou by pro něj bylo zahrát si exhibiční partii na podporu a popularizaci této disciplíny. V takové partii může být protihráčem celý stát, jehož hráči hlasují o prováděných tazích.