Jedno kolo v ringu, další u šachové desky. Šachbox má i profi bojovníky

„Mens sana in corpore sano“, „ve zdravém těle zdravý duch“. Tak zní motto World Chess Boxing Organisation (WCBO), Světové organizace šachboxu. „Šachbox je ultimátní výzvou pro tělo a ducha. Spojuje duševní sport číslo jedna s bojovým sportem číslo jedna do úplně nového bojového sportu,“ popisuje web organizace. Je unikátní, stejně unikátní jsou však i její začátky.

Mysleli si, že jsme potrhlí

Ty úplně nejstarší historie šachboxu připisuje bratrům Jamesi a Stuartovi Robinsovým. V sedmdesátých letech si totiž po boxu v tělocvičně v Kindbrooke v jihovýchodním Londýně dopřávali partii šachů. Nebyl to promyšlený koncept. „Jednou do gymu nepřišel trenér,“ popsal James pro server This Is Local London, „a poblíž byl šachový klub. A my si řekli, proč nezkusit šachy a box?“

Po následující tři roky to byl jejich rituál. Nejprve do sebe mlátili v ringu, poté si zašli na šachy. Stali se atrakcí, psal o nich místní tisk, „brains versus brawn“, „mozky versus svaly“, hlásaly titulky. „V té době se to nechytlo, protože to byla docela nový myšlenka. Každý si o nás myslel, že jsme potrhlí,“ přiznal Robinson. Pochopení nenašli ani u svého boxerského trenéra: „Nemohl to podpořit, protože neuměl šachy.“

Štafety se poté chopili umělci, nejprve šachy s boxem zkřížil svérázný film The Mystery of Chess Boxing. Pomyslný kolík poté převzala komiksová kniha Enkiho Bilala, k hybridu přitom přistoupila stejně jako bratři Robinsonové. Nejprve box, poté šachy. Nakonec se myšlenky chopil nizozemský performer Iepe Rubingh. Koncept však aktualizoval, v jeho podání se oba sporty střídaly. Měl to být hapenning a hapenning to také byl. Jen u něj však nezůstalo.

Má i profesionální verzi

Šachbox vstoupil do světa sportu. Ba co víc, do světa regulérního, seriózního sportu. Má oddané stoupence, vášnivé fanoušky, přesná, striktní pravidla. Utkání obnáší jedenáct kol, šest patří šachům, pět ringu. Sporty se střídají, zahájení a konec patří šachům. Každému kolu jsou vyhrazeny tři minuty, přestávka mezi oběma sporty trvá šedesát sekund.

Zápas končí knokautem nebo technickým knokautem, šachmatem, odstoupením, diskvalifikací nebo překročením časové lhůty u šachů. Pokud nenastane ani jedna z těchto variant a šachy jsou nerozhodně, vyhrává ten, kdo si vyboxoval více bodů.

První světový šampionát v šachboxu se konal v roce 2003, od té doby se sport propracoval ke komplexní mezinárodní organizaci, jak v amatérské, tak v profesionální kategorii. Ano, šachboxeři jsou i placenými profíky. Pravidla a normy jsou však nesmlouvavé. Do profesionálního utkání může nastoupit jen muž či žena, kteří mají na kontě minimálně padesát amatérských boxerských klání a hodnotu nejméně 1600 v Elo ratingu, statistickém hodnocení výkonnosti šachových hráčů.

Samozřejmě, už dávno nestačí umět boxovat a hrát šachy. Šachbox vyžaduje speciální trénink, protože klíčové je zvládnout přechod z fyzického sportu na mentální. Odejít z ringu se zrychleným pulsem a naladit hlavu a mysl na chladné, klidné uvažování bez stresu. Proto hráči podstupují specifický trénink, při němž střídají fyzické intervalové tréninky s bleskovými šachy.

Od premiérového světového mistrovství se pod hlavičkou WCBO konala tři další, k tomu dvě evropská. Od roku 2013 vstoupila na scénu konkurenční organizace Chess Boxing Global, pod její záštitou se odehrály dva šampionáty. Šachboxeři mají základny po celém světě, od Spojených států přes Itálii, Velkou Británii po Rusko, Bulharsko, Německo. Populární je šachbox v Indii.

Je to sport, který vskutku volá po sloganech. „Je to jediný sport, v němž jsou srdce, mysl a tělo v naprosté harmonii,“ říká web Chess Boxing Global. Ostatně, podle britského organizátora šachboxu Tima Woolgara není tento sport násilným křížencem. „Lidé si myslí, že šachista je velmi pasivní osobností. Ale to jen proto, že nevidí, co se odehrává v jeho mysli,“ vysvětluje. „Šachy jsou opravdová zkouška a bitva. Abyste uspěl, potřebujete touhu po konfrontaci. Stejně jako v boxu.“