Vroce 1984 jsem se ve svém prvním zápase o korunu šachového mistra světa utkal s tehdejším šampionem Anatolijem Karpovem, který byl držitelem tohoto titulu už téměř deset let.
Byl to co do počtu partií neomezený souboj, který měl skončit po šesti vítězstvích jednoho ze soupeřů.
Ve svých jedenadvaceti letech jsem k vrcholům šachu vzlétl tak bleskově, až se zdálo, že i ten nejvyšší štít zdolám bez problémů. Zápas jsem zahájil bez předchozího průzkumu a ve snaze získat herní iniciativu za každou cenu jsem se dopustil hrubé strategické chyby: z prvních devíti partií čtyři prohrát a ve zbylých remizovat (a to si představte, že za předešlé dva roky jsem prohrál jen třikrát, a tady najednou hned čtyřikrát!), to pro mě byl velký otřes.
Ocitl jsem se pouhé dva kroky od ponižující porážky. Takový byl výsledek mého totálního nepochopení, oč v mistrovském zápase vlastně jde. Nejenže jsem neměl nezbytnou zkušenost, já ani přesně netušil, jak má taková zkušenost vypadat.
Najednou bylo jasné, že strategii zápasu je třeba zcela změnit, jinak skončím opravdu rychle. Potřeboval jsem se znovu vzpamatovat a získat ztracený klid a sebejistotu. Tak jsem se rozhodl, že si nebudu zoufat, a donutil se přejít k zákopové válce, v níž jsem chtěl vyčerpat soupeřovy síly.
Od té chvíle jsem začal hrát mimořádně opatrně a snažil jsem se ze hry vyloučit i to nejmenší riziko. Hrát takhle bezbarvě není v mé povaze, ale věděl jsem, že jinou volbu nemám. Když se topíte, není čas myslet na to, že nehezky plácáte rukama.
A Karpov najednou porušil logickou zákonitost každého boje, totiž že soupeře je třeba dorazit. Řekl si, že ke smutnému konci dospěju sám a svalím se na zem jako přezrálá hruška, a počáteční nápor zeslabil. Karpova zkrátka zradila snadnost, s jakou dokázal dosáhnout drtivé převahy.
Dalo se předpokládat, že omámený počátečním úspěchem hodlal dospět k pro mě zahanbujícímu výsledku 6:0, a nebezpečného konkurenta tak na dlouhou dobu vyvést z konceptu. V tomhle případě už nešlo jen o soupeření se mnou, ale i se stínem předchozího mistra světa, legendárního Američana Bobbyho Fischera, který svého času tímto skóre (ovšem bez remíz!) porazil své vyzyvatele Tajmanova a Larsena. Právě proto se Karpov zřejmě rozhodl neriskovat a počkat si na soupeřovu chybu.
Moje nová strategie začala postupně přinášet výsledky. Po deváté partii jsme dosáhli svérázného rekordu, protože dalších sedmnáct her skončilo remízou! Zájem o zápas, který se nečekaně protahoval, dosáhl svého vrcholu a před Sloupovou síní v Moskvě stály v dlouhých frontách na lístky stovky lidí. Vypadalo to, jako by se toužili zúčastnit popravy – jenže odsouzenec prozatím odmítal zemřít…Vypětí to bylo nepředstavitelné: dodnes nechápu, jak jsem něco takového mohl po několik dlouhých měsíců vydržet. Společně se členy týmu jsme Karpovovu hru probírali tak zevrubně, až se mi chvílemi začínalo zdát, že se měním ve svého soupeře.
A právě tehdy, během stovek hodin přípravné práce a hracího času, jsem si udělal velmi přesnou představu o svém vlastním herním stylu a způsobu uvažování. Až do tohoto zápasu se moje šachistická kariéra vyvíjela mimořádně lehce a vítězství pro mě byla samozřejmá. Teď jsem byl ovšem nucen rozebírat vlastní postupy a osvětlovat si, co jsem kde udělal špatně.
Jenže sotva jsem znovu získal ztracenou rovnováhu, prohrál jsem v sedmadvacáté partii a najednou to bylo už 5:0. Zřejmě jsem se ze svých omylů nepoučil dostatečně rychle…
Byl to mimořádně těžký okamžik! Dnes už se slovy ani nedá popsat, co všechno jsme prožili v oněch dnech na konci roku 1984, tedy v době, kdy jsem jako člověk definitivně dospěl. Každý krok na té nesnadné cestě vzhůru, krok, spojený někdy s opovážlivým, ale nevyhnutelným rizikem, vyvolával v mé mysli asociace se světem Vysockého – s tím, jak hluboko dokázal proniknout do psychologie boje, konfliktu.
Z poslechu jeho písní jsem čerpal značnou energii a začínal jsem chápat, že za občas akcentovanou jednoduchostí jeho sdělení jsou ukryty hodnoty, tkvící v naprosto jiné dimenzi než dejme tomu šachy, sport nebo dokonce literatura a umění.
Vedly mě do hlubin oněch obecně lidských hodnot, které v nás a kolem nás existují nezávisle na naší vůli a na nichž ze všeho nejspíš spočívá celý náš svět. Někdo se o tyhle věci naprosto nezajímá. Jiný, když najednou pocítí cosi neobvyklého, se snaží před podobnými vzruchy uzavřít. Další se rozhodne obětovat klid a pohodu a činí první krůčky po nesnadné cestě, jenže jakmile narazí na nečekané překážky, zastaví se a uhne stranou. A jen opravdu nemnozí dokážou směle kráčet dál, hnáni představou triumfující spravedlnosti…
Komentátoři mě tehdy srovnávali s „člověkem, který visí na jedné ruce nad propastí“. Stačil jediný nesprávný tah, a byl by konec. Jenže já právě v tomto okamžiku pocítil zcela nečekanou úlevu: zápas jsem už prakticky prohrál a nemám co ztratit, takže budu bojovat do poslední špetky sil. Jediné, co jsem si v tu chvíli přál, bylo dokázat šachovému světu, že hrát přece jen umím – ale to jsem vlastně chtěl dokázat především sám sobě.
Ať tak či onak, dál jsem vycházel především z obranné hry. Právě končil už třetí měsíc souboje, který nakonec překonal všechny dosavadní rekordy v délce zápasů o šachovou korunu. Karpov vypadal stále unaveněji a podrážděněji. V jedenatřicáté partii dosáhl značné poziční převahy a navíc získal i jednoho mého pěšce.
A právě v téhle chvíli se stalo něco zcela mimořádného – Karpov jednoduše zpanikařil. Vlastně jsem měl panikařit já, jenže já byl naopak naprosto klidný a „pro jistotu jsem si dokonce svlékl sako“. Nečekaně se mi podařilo převzít iniciativu a Karpovova nadvláda se rychle vypařila. V časové tísni se mu začaly třást ruce a on – zdálo se, že až s jakousi zvláštní úlevou – přistoupil na remízu.
Ve dvaatřicáté partii se hráz nakonec protrhla a já dosáhl prvního vítězství. Iniciativa v zápase se přestěhovala na mou stranu. Další série remíz se protáhla na šest týdnů, ale v průběhu jednotlivých partií už jsem měl větší šance na vítězství než můj soupeř (přestože v jedenačtyřicátém souboji se podobná šance naskytla zase Karpovovi).
Tou dobou si celý svět kladl jedinou otázku: Skončí vůbec někdy tenhle zápas? Žádný podobný souboj ještě nikdy netrval déle než tři měsíce, a my bojovali už pátý! Když jsem viděl, že Karpov je téměř u konce sil, zvýšil jsem tlak. A přestože jsem nevyužil obrovské převahy v šestačtyřicáté partii, další už jsem vyhrál. Skóre se změnilo na 2:5.
Že by se nakonec konal zázrak? Přesně v tom okamžiku pořadatelé oznámili, že zápas přestěhují do hotelu Sport, a další partii o několik dní odložili. Karpov tedy dostal na regeneraci celý týden, což byl přepych, který mně na počátku souboje, kdy jsem odpočinek tolik potřeboval, nikdo neposkytl. Jenže v osmačtyřicáté partii Karpov opět prohrál! To bylo překvapení – stav se změnil na 3:5, a to v situaci, kdy moje herní iniciativa vzrůstala!
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Světovému šampionovi se zahoupala země pod nohama. Šachoví hodnostáři byli nečekaně postaveni před znepokojivou perspektivu mého vítězství: „Mrtvola“ nejen ožila, ale začala se stavět na nohy! Dál už riskovat nemohli. Šachovnici sklidili, protože už nebyla k ničemu – teď začínala docela jiná hra. Události dostaly nečekaný, ba skandální spád.
Po dalších průtazích a pokusech o zákulisní jednání 15. února 1985 prezident Mezinárodní šachové federace (FIDE) Florencio Campomanes na nátlak sovětských sportovních úřadů svolal tiskovou konferenci a prohlásil, že zápas bude zastaven „bez vyhlášení vítěze“ a že za půl roku začne zápas nový, na 24 partií a s počátečním skóre 0:0.
Po pěti měsících boje, osmačtyřiceti partiích a tisícovkách hodin, které soupeři strávili nad šachovnicemi během hry i příprav a analýz, zápas nakonec neměl vítěze, což byl případ naprosto bezprecedentní! Karpov se tak vyhnul bezprostřednímu ohrožení a alespoň na čas si svůj titul ještě uchoval.
V oficiální tiskové zprávě se sdělovalo, že Karpov s takovýmto rozhodnutím „souhlasil“, kdežto Kasparov se mu „podřídil“. Tato dvě slova přesně vyjadřovala vztah obou soupeřů k verdiktu
Hotel Sport, kde se tato smutně proslulá tisková konference konala, už nestojí, ale totalitní duch oné doby jsem si ve vzpomínkách uchoval navždy. Když si na ty události vzpomenu, ještě dnes zakouším hořkost, kterou ve mně vyvolalo toto pošlapání všech zásad fair play.
V průběhu tohoto zápasu jsem ale získal neocenitelné zkušenosti: na pět měsíců se mým osobním trenérem fakticky stal sám mistr světa! A já nejenže prozkoumal nuance jeho herního stylu, ale velmi detailně jsem pochopil i způsob, jakým hraju já sám. Naučil jsem se dosti přesně zjišťovat příčiny vlastních přehmatů, nedopouštět, aby se opakovaly, řídit postup vlastního uvažování a kontrolovat veškeré rozhodovací procesy. Poprvé jsem získal zkušenost sebeanalýzy, která nahradila dosavadní zvyk spoléhat se jen na intuici.
V našem druhém zápase už jsem na vítězství nemusel čekat celé měsíce – vyhrál jsem hned první partii. Karpov mi to vrátil a dokonce se dostal do vedení. Zápas byl velmi úporný: tentokrát už jsem nebyl naivní mládeneček jako před rokem, ale zocelený dvaadvacetiletý „veterán“.
Po vítězství v rozhodující čtyřiadvacáté partii jsem získal titul mistra světa, který jsem si poté podržel celých patnáct let. V okamžiku, kdy jsem v roce 2005 z profesionálního šachu odcházel, jsem byl stále nejlépe hodnoceným hráčem světa.
Kdybych neprošel lekcemi, které mi udělil Karpov, nikdy bych si neudržel světové prvenství tak dlouho. Obrovský význam pro mě přitom nemělo jen to, že jsem si uvědomil svá slabá místa, ale také to, že jsem tyto slabiny odhalil sám. Tehdy jsem to ještě tak docela nechápal, ale právě onen unikátní maratonský zápas vytyčil mou cestu k úspěchu. Být nadaný nestačí. A nestačí ani tvrdě a nepřetržitě pracovat. K tomu všemu je třeba také vědět, jakými metodami se člověk při rozhodování řídí…
Kapitola sedmá
PŘÍPRAVA Příprava šachisty na turnaj je velké umění – stejně velké jako hra sama. Rudolf Spielmann
Neodhalený talent připomíná perlu, ukrytou v lastuře -u obojího se zdá, jako by to vůbec neexistovalo. A my pak alespoň nemusíme oplakávat ztrátu, jako tomu bývá v případech talentů objevených, ale nerozvinutých a vyplýtvaných jen tak zbůhdarma. Zároveň se ve světě nosí zahrnovat chválou ty, kteří své omezené vrozené vlohy dokázali rozvinout opravdu naplno a překonali soupeře původně mnohem nadanější. To mně vždycky připadalo poněkud nespravedlivé: proč se za vrozený dar nepovažuje také odhodlání k tvrdé práci? Řeknete-li o někom, že „překonal sám sebe“, je to dle mého soudu kompliment dosti sporný. Když pomalý fotbalista nevelké postavy (například mladý Maradona) trénuje víc než jiní a díky tomu se stává hráčem světové extratřídy, není příliš korektní komentovat to slovy: „Bez ohledu na nedostatek vrozených vloh…“ Lidé, kteří ke svým darům od Boha dokážou přidat ještě schopnost tvrdé práce, nakonec opravdu dosahují mimořádných výkonů. Basketbalista Michael Jordan se proslavil atletickou postavou a přesnými střelami ve výskoku, ale jen málokdo ví, že na tréninky přicházel jako první a odcházel poslední. V rozhovorech pro média Jordanovi trenéři a spoluhráči zdůrazňují především jeho přísnou sebekázeň, ne mistrovský výskok. Podle jednoho známého managera NBA by „Jordan bez tvrdé hráčské disciplíny byl jen další nadaný sportovec s oslnivou kariérou, ale nikoli už epochální osobnost“. V zásadě s tímto hodnocením souhlasím, i když zase zní tak, jako by Jordanova pracovitost a sebekázeň nebyly součástí jeho talentu. Schopnost jít den za dnem na hranice svých schopností není tak nápadná jako fyzické předpoklady, ale Jordan se s touto předností už narodil a neustále ji v sobě rozvíjel. Důležitý je výsledek Po celou šachovou kariéru jsem byl nucen poslouchat dvojsmyslné komplimenty o hloubce a mnohostrannosti mé přípravy. Ta se tím – jednou bezděčně, jindy úmyslně – stavěla do kontrastu se schopností tvořit přímo na šachovnici. „Neznám jiného šachistu, který by se na zápas nebo na turnaj dokázal připravovat tak důkladně. V tomto ohledu předčí dokonce i Botvinnika,“ říkal o mně Anatolij Karpov. Ve skutečnosti bylo umění přípravy vlastní celé řadě světových mistrů a vždy posouvalo hru někam dál.
Zdroj: https://www.lidovky.cz/noviny/sachy-jako-univerzalni-model-zivota.A080710_000115_ln_noviny_sko