„Bylo to zkrátka kouzelné. Rozdíl mezi malým Norskem a Čennaí se všemi jeho vůněmi, hlukem a mystičností… Kolem Magnuse křičeli a ječeli indičtí novináři. Byl to pohled z jiného světa,“ vzpomíná si Henrik Carlsen. „Pokud bych den poté umřel, bylo by to v pořádku.“

Jeho syn Magnus Carlsen se tehdy stal mistrem světa a nyní, těsně před 26. narozeninami, obhajuje v bitvě s Rusem Sergejem Karjakinem. Po deseti partiích je skóre 5:5; vydrží-li remíza i po víkendu, rozhodne dokonce tie-break.

Carlsena proslavily výroky jako „být chytrý je sexy“ či označení za „Mozarta šachu“.

Je mladý a pohledný, což ve světě kolikrát výstředních, tichých mužů v oblecích mění zvyklosti. Rád hraje fotbal i basketbal či počítačové střílečky.

Ale jako vždy platí: komu je mimořádně dáno, liší se – v dobrém i ve zlém. Jak napsal v rozhovoru s jeho otcem list Telegraph, Magnus Carlsen je buď génius, či automat. Není obyčejný kluk. Však i ve finále s Karjakinem po porážce i s vědomím obří pokuty přesahující milion korun utekl z tiskové konference.

„Odmala byl jiný. Ve čtyřech letech skládal lego pro deseti- až čtrnáctileté děti. Strávil šest hodin u jedné stavby a pak přešel na druhou,“ popsal jeho otec. V pěti uměl číst a psát. Jeho paměť připomínala stroj. Jeho intuitivní porozumění hře udivovalo.

Ale právě táta Carlsen udělal dost možná ten nejdůležitější tah; byl to šach mat pochybnostem o synově kariéře, který vyústil v až surreálný výjev v Čennaí i v současný boj s Karjakinem v New Yorku.

„Když bylo Magnusovi 13, jemu i rodičům ze všech stran říkali, že potřebuje víc struktury a disciplíny. Sám Garri Kasparov je přesvědčoval, že jablko jeho talentu už je skoro shnilé a může být zcela proplýtváno,“ uvedl Benjamin Ree, režisér dokumentu nazvaného „Magnus“.Všichni velmistři šli vždy touto cestou. Henrik Carlsen nechtěl.

„Je to neuvěřitelné. Většina by při vědomí nadání dítěte tyto rady poslechla a sáhla ke drilu. Oni především chtěli, aby měl šťastný život – a aby si vybral sám,“ dodal Ree.

Bylo by příliš snadné popisovat Carlsena pouze ve dvou barvách, jež patří šachovým figurám. Kritik Guardianu kupříkladu zmíněný dokument solidně ztrhal – že zdůrazňuje Carlsenův vzhled a roli celebrity přesahující šachový svět, ale takřka ignoruje hru jako takovou: „Samé špatné tahy. Nevysvětluje jeho šachové umění, jeho výjimečnost ani to, jakou roli mají šachy dnes.“

Carlsen je v tomto bezesporu produktem doby. Nemůže za to, že z něj jiní učinili idol; to způsobuje právě neustálé zdůrazňování jeho „normálnosti“. To, že poslouchá rockovou hudbu, že sportuje…

Podle otce – šachového nadšence, jenž místo kariéry v ropném průmyslu nyní se synem cestuje, je mu ale stejně nejlíp u desky o 64 polích. „Mnohé z nejšťastnějších chvil mého života se odehrály u šachů či při čtení knihy, kdy jsem najednou pochopil něco nového a smysluplného,“ řekl Henrik Carlsen. „Vím, že Magnus takových momentů zažívá spoustu. Víc ani nelze chtít.“

Tak slastné „tady a teď“ pro génia může mít i větší cenu než titul.