Pokusím se nyní zamyslet nad tím, proč byl pan Hora tak skvělým, přímo geniálním trenérem a vychoval tolik silných hráčů, nebo jim v šachové kariéře (moc) pomohl. Touto otázkou jsem se v minulosti zabýval docela často. Zde je odpověď:
1.Bezpodmínečná láska k šachu. Pan Hora šachy miloval. Stačilo s ním zažít jeden jediný trénink a každý to musel vycítit. Nevím jaké měl další koníčky a záliby , ale šachy byly jeho životní vášní (myšleno v době kdy jsem ho znal).
2.Byl skvělý metodik. Velký znalec klasiky, kterou propagoval.
3.Díky své lásce k šachu a vědění, že studium klasiky je klíčové, sepsal pan Hora moře skvělých metodických materiálů. Mnohé předčily svojí dobu o desítky let a dodnes je doporučuji.
4.Byl v šachu nesmírně pracovitý, kolik jen cestoval, psal a publikoval. Dostal jsem od něj hromadu materiálů, které psal na stroji (myslím, že to dával všem svým svěřencům) – pozor v té době nebyla taková technika jako dneska, bylo to pár roků po revoluci.
5.Vyžadoval v tréninku disciplínu a práci, u něj nebylo možno nedávat pozor 
6.Dodnes pamatuji na tréninky s panem Horou, když mi bylo kolem 15 let a to je co říci, protože jinak si z té doby nepamatuji nic! Dodnes si velmi dobře pamatuji na klasickou partii Botvinnik – Reshewsky 0-1 kde černý vzorově vyhraje na slabiny bílého. Trénink s panem Horou byl pro mě až mystický, protože taková hloubka, vášeň pro šachy a odkrývání tajemna klasiků jsem potřeboval jako sůl. Pro mě ty tréninky byly tak silné, že si je pamatuji i po 25 letech…
7.Měl přirozenou autoritu a byla to velká osobnost.
8.Jedna z klíčových věcí dobrého trenéra je naučit svěřence samostatně pracovat. A právě tuto schopnost pan Hora ovládal přímo mistrovsky.
Pan Hora byl voják a nestrpěl při tréninku vyrušování, nebo jiné projevy nezájmu. Tento styl mi plně vyhovoval, protože já jsem vždycky nad sebou potřeboval tvrdou ruku, jinak jsem byl jako divoké, nezkrotné zvíře. Pamatuji si dodnes, jak maminka byla pobavena, když pan Hora po mě požadoval nějaké úlohy a knihy… tyto tréninky byly zhruba jednou za tři měsíce u nás doma. Na Ježníku, kousek od Krnova, uprostřed lesů.
Protože, a to mi zůstalo do dnes, jsem extrémní bordelář. A samozřejmě nešlo říci panu Horovi, nevím kde to je, nebo nemám to. A tak jsem začal zoufale hledat to, co po mě pan Hora chtěl… Co nedokázali rodiče (nutno napsat, že tátovi bylo úplně jedno že mám bordel 🙂 ), pan Hora dokázal jedním důrazným povelem. Nešlo prostě odporovat. Pan Hora měl přirozenou autoritu, byla to silná osobnost. A maminka s lehkým úsměvem pozorovala moji paniku a hořečnaté hledání šachových materiálů (později říkala, když jsem ignoroval úklid, „pana Horu na tebe“ 🙂 )
Po tréninku se ale změnil…najednou byla ta tam přísnost a důraz. Pan Hora se začal „normálně“ bavit, zasmál se něčemu atd. Díval se pak na televizi a v dobré náladě se smál tehdejším (skvělým) zábavným pořadům.
Po tréninku mě pan Hora vždycky vyzval na dvě volné partie. Pamatuji si, že po jednom obzvláště náročném tréninku (toho hledání bylo příliš 🙂 ) u mě doma, jsem měl sto chutí toho trenéra rozebrat na součástky. Měl jsem v té době elo rating kolem 2250. Takže to neměl být problém, on měl asi elo 2150. Tak tak jsem obě partie udržel, hrál je metodicky, podle strategického plánu. Byl to silný šachista, který to co hlásal a učil také hrál.
Není náhoda, že tolik silných hráčů vychoval, nebo je (silně) ovlivnil. Pan Hora, ačkoliv se mnou moc často netrénoval, mi hodně pomohl. Byla to jeho práce, že jsem se zamiloval do klasiky. A třeba takového Capablancu jsem studoval a studoval…Byly to dny, kdy jsem přijel domů ze školy, aktovku jsem kopl za křeslo (ke škole jsem měl vždy totální averzi) a hned jsem začal studovat Capu. Moc se mi líbily historické příběhy, ta fantasie k dobrému tréninku patří. A to je právě ta doba, kdy jsem se naučil hrát koncovky… sám jsem se je naučil, potřeboval jsem jen ten správný impulz, to tajemno, hledání, nadšení…
Otec, který byl lékař-primář, mi vždycky říkal, že střední škola je na prt. On na gymplu skoro propadal, protože se vůbec neučil (hrál skvěle českou házenou, kde byl pak mistrem protektorátu), ale vysokou udělal s červeným diplomem… Když se chce tak se chce. Otec mě velmi podporoval, abych dělal jenom šachy. Mu samozřejmě vděčím za mnohé. A velmi mi pomohl také pan Vítězslav Daříček. Který se mnou zažil celou mojí „dětskou“ kariéru. Kdyby nebylo pana Daříčka, nikdy bych se nestal velmistrem.
Poslední trénink. Čeká mě za chvíli maturita. Blíží se můj 18 rok. Jsme v obýváku. Otec, pan Hora a já. Moje šachová síla se blíží k úrovni IM. Je to rozhodující okamžik. Protože se ptáme, hlavně otec, zda se mám šachu věnovat profesionálně (= tedy co po maturitě). Pamatuji si dodnes (!!) jak jsem nervózní. Co doporučí? Skoro jako by na tom záležel celý můj život. Na jedné větě.
Když zavřu oči a vzpomenu si na pana Horu, tak ho vidím, sedí přesně tam, za šachovnicí v obýváku. Slyším jeho hlas, mírně chraplavý. Cítím ho, ano má pronikavou, charakteristickou vůni. Slyším jak mi povídá o pozici, o hráčích, o plánu, o tom jak ho realizovat. Dbá o sebe, má hebké prsty, pečlivě ostříhané nehty. Na nose má typické brýle té doby, občas si je sundá a dá na sešit. I teď to vidím, jak to má všechno úhledné, má pořádek, na jedné hromádce pěkně srovnané…takový rozdíl oproti tomu pubertálnímu vlkovi, který sedí naproti němu. Vidím jak něco píše do notýsku, docela žasnu jak má krásný rukopis. Něco si poznamenává, asi o mých nedostatcích, kde je třeba zapracovat.
Vidím a slyším, že má občas problémy s dechem…asi má astma, docela často kašle, nebo si jinak pomáhá s dýcháním. To je neuvěřitelné, po 25 letech stačí zavřít oči a jsem tam, existuje čas?
„Ne, nedoporučuji“, taková byla jeho odpověď. „Věnuj se škola a běž na vysokou“.
Vystihl to přesně, protože on to ze mě necítil, ani to nemohl cítit, tu správnou vášeň a touhu po šachu. Protože se pomalu, ale jistě vkrádala do mé duše doba temna z hlediska šachu, která trvala ještě několik dlouhých let.
Děkuji pane trenére, jste, budete a byl jste pro mě velkým vzorem a majákem v dobách temných… pokračuji ve Vaší cestě.
Napíšu to jen krátce, popsat všechno co cítím by bylo na opravdu hooodně dlouhý příspěvek… Chtěl bych panu inženýrovi / jak jsme mu říkávali/ za všechny Havřičany poděkovat za neocenitelné rady a pomoc při trénování mých bývalých žáků. Bez něho by se naše neuvěřitelné tažení od základu až do extraligy asi neuskutečnilo. Navždy zůstane v našich vzpomínkách !
Já jsem se s panem Horou setkal až jako hodně přestárlý žák, myslím že mi bylo přes 20 let ale i tak mám na něj silné zážitky, kdy jeho první otázka byla ně mě….jaké jsou hlavní principy šachu… a já povídal a povídal a když on to už nemohl poslouchat, vidím to jako dnes řekl, dívej…aktivita, souhra figur… a v ten okamžik jsem se cítil jako žáček, který má před sebou opravdu trenéra a každé setkání s ním jsem si opravdu užíval.
Jsou lidi, kteří Vám projdou životem a zůstanou v něm, pan Hora určitě zůstal v mém životě a jsem za to rád….Petr
Když čtu tento článek, derou se mi slzy do očí při vzpomínkách. Byl jsem asi jeden z prvních, kterého Ing. Hora na Uherskohradišťsku trénoval. Pokud si dobře pamatuji, tak naše spolupráce začala v roce 1974. Jeho trenérská přísnost byla opravdu taková, jak popisují oba autoři, jeho oddání šachu se asi ani úplně popsat nedá, to se musí zažít. Jeho sen byl, vychovat alespoň jednoho velmistra, což se mu určitě podařilo v osobě Zbyňka Hráčka, kterého vypiplal od malého žáčka a myslím, že to byl jeho největší trenérský úspěch. Takže děkuji jak Robertovi tak Petře za krásný článek, pod které bych se podepsal se vším všudy. Pane trenére, za všechno moc děkuji!!!