Muž, který stál dobře – Viktor Dyk

Viktor Dyk hrával s Durasem i Rétim a šachy pluly itaké jeho básnickou tvorbou.Šachy svou uměleckou povahou lákaly mnoho umělců. „Ne každý umělec je šachistou, ale každý šachista je umělcem,“ říkával geniální umělec a velmi silný šachista Marcel Duchamp. Umělecké poklady slov i věty jsou destilovány v básních a mezi básníky najdeme mnoho ctitelů bohyně Caissy.

První dochovaná báseň s šachovou tematikou je latinská Versus de Schachis, stará více než tisíc let. Z konce 15. století pak pochází báseň Scachs d’amor (Šachy lásky), která používá šachy jako alegorii lásky, když popisuje partii mezi Marsem a Venuší.

Šachy jako téma najdete i v české poezii, a dokonce u známých čítankových autorů. O šachu psali třeba Jan Skácel, František Halas, Karel Havlíček Borovský, Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech či Viktor Dyk. Posledně jmenovaný mezi nimi vynikal i vlastní šachovou hrou.

Tento anarchistický buřič (v mládí) a nacionalistický politik (v pozdějších letech) byl silným klubovým hráčem, který se utkal dokonce i s legendami českého šachu z počátku minulého století Oldřichem Durasem a Richardem Rétim. Připomeňme krásné Dykovy šachové verše:

„Figurky stojí rok co rok

figurky hravé, laškující.

Je marno hráti na útok,

je marno hráti na pozici.“

Viktor Dyk byl nejen básník, ale i vtipný a ironický glosátor šachového života. Škoda že nepsal pravidelně šachové sloupky, že v některých novinách nevedl šachovou rubriku! Uměl vystřihnout sžíravě kritický aforismus („Buď klidný v prohře, v tísni roveň dubu, též znak je mistrů míti velkou hubu.“) stejně jako napsat vtipný fejeton o vývoji šachové partie:

„Muž, který stojí dobře, je klidný. Sedí u partie a pokuřuje si. Dívá se na protivníka sugestivně shovívavým pohledem: nemůžeš, brachu, za to, že hraju tak dobře! Pán, který stojí dobře, přichází z klidu do opojení. Jeho radost nedá mu seděti klidně u stolu, kde se hraje. Ne že by cítil soustrast s protivníkovou tísní. Soustrast neexistuje v slovníku šachisty: ale je nutno vyslechnout mínění publika. Muž, který stojí dobře, čeká, až bude oceněn kibicem dobré vůle: nedočká-li se, vychází kibicům sám vstříc; se zdánlivou skromností otáže se skupiny diváků stranou: Myslíte, že černý má remisové šance? Černý je totiž odpůrce.“

Slavný český básník a náruživý šachista Viktor Dyk přesně popsal, i jak takový příběh končívá: „Byl to jediný tah, který změnil dokonale situaci na šachovnici. Muž, který stál dobře, stal se mužem, který už nestojí dobře. Zdánlivě neškodný tah ukázal se dokonalou chybou. Vyhraná posice změnila se v prohranou. Muž, který chodil, sedí. Sedí nad zříceninami své partie; klade si zoufalé dvě otázky. První není nesnadno zodpověděti, zní: Jak jsem to mohl přehlédnout? Hůře je s druhou. Ta zní: Jak bych to mohl spravit? Neboť není vždy pravda, že co se pokazilo, napravit se dá. Do kategorie nenapravitelných partií patří hraná partie.“

Všichni šachisté ten pocit znají, ten pocit zmaru nad pokaženou partií, sám jsem to pocítil naposledy tuto neděli při prvoligovém utkání Neratovice vs. GROP. Jak jsem mohl ten manévr jezdcem Jd2-f3-g5 nevidět… Všichni šachisté to znají, ale jen Dyk, básník šachu, to uměl tak krásně napsat.