Do překrásného Michnova paláce, kde se simultánní partie s velmistrem koná, přicházím dříve. Předtím jsem bezcílně bloumal po Kampě, po Starém městě; snažil si vyčistit hlavu. „Hlavně nikde nenech ‚viset‘ figuru,“ zní mi v uších poslední rady mého šachového mentora. A co dál? Nehrát okrajové zahájení v naivní naději, že tím Ivančuka překvapím. Jestli bude „karlovarská losovačka“, tak si vytáhnout černé figury. Když jsem procházel ivančukovy partie, zjistil jsem, že jeho oblíbené zahájení černými je francouzská obrana. Proti té se mi hraje špatně. Pak už jen neměnit bezúčelně figury a netlačit se příliš brzy do koncovky. A hlavně útočit, být agresivní. „Abys vyhrál, musíš vzít svého soupeře na cestu do hlubokého lesa, kde 2+2 je 5 a cesta ven je široká jen pro jednoho,“ přemílám si v hlavě stále dokola nesmrtelná slova šachového šampiona Michaila Tala.

V zahájení mě Ivančuk zpočátku školí – transpozicí se dostáváme do moderní variace slovanské obrany, Ivančuk s bílými získává mírnou výhodu. Na ní ale nedokáže stavět a postupně se mi tak daří situaci vyrovnat. Velmistr hraje klidně, tahy promýšlí. Agresivní přístup nevolí. Ve dvacátém tahu je tak partie vyrovnaná, říká mi zpětně počítačový program Stockfish. I samotný Ivančuk v tu chvíli před naší šachovnicí tráví více času, zdá se mi. Zvažuje, jakým směrem chce partii vést. „Zajímavá pozice, jak jen dál?“ jakoby říkalo jeho zdvižené obočí.

Uklidňuji se, nervozita opadá. První ivančukovi soupeři tou dobou začínají vzdávat, já ale cítím čirou radost nad krásnou hrou, nad otevřenou pozicí proti nejlepšímu hráči světa. Jako když při běhu proběhnete kouzelným zrcadlem, za kterým čekají magické endorfiny. „Čert vem, že nejspíš stejně prohraju. Bez boje se nevzdám!“ Ivančuk se do útoku netlačí, tohle by mohla být moje šance!

Urputně propočítávám otevření pozice na pravém křídle. Mám ale málo času, mistr světa zrychlil tempo. Přemisťuje své těžké figury vpravo, tak rychle měním strategii. Rozhoduji se pravou stranu „zabetonovat“ pěšci a proniknout na levém křídle. Přímo na krále. Tam má Ivančuk narušenou strukturu pěšců. Navíc skoro žádné figury k obraně. Nezaútočit teď by znamenalo čekat na pomalou smrt. Jenže Ivančuk je rychlejší, jsem proti němu vždy jako na potvoru o tah pozadu.

Dostává mě do taktické nevýhody. Bleskově staví baterii dvou věží a dámy na pravém křídle, nutí mě tam otevřít pozici. Mám teď na vybranou. Buď přijmu hru proti mistrovi světa s jeho iniciativou a pěšcem navíc, nebo se pokusím o vytvoření asymetrické pozice. Rozhoduji se pro druhé. Obětuji svoji věž za mistrova koně s pěšcem. Kůň je přece nejlstivější figura celé šachovnice, v koncovce dokáže zavařit i velmistrům.

Ne však tomuto.

V poslední snaze o vzdor se snažím o posílení asymetrie – nabízím svou dámu za jeho dvě věže. Ivančuk odmítá. Ví, že když teď bude hrát jednoduché šachy, nemůže prohrát. Donutí mě měnit figury, po pár tazích musím materiál dokonce obětovat. Na šachovnici je už jen jeden hráč. Ivančuk hru pilotuje bezchybně až do situace, kdy ve 42. tahu vzdávám.

Jakoby ze mě najednou po dvou hodinách spadla všechna tíže světa a zbylo jen naprosté vyčerpání. Spolu s ním trocha smutku, že jsem prohrál, trocha radosti, že jsem vydržel tak dlouho. Ale hlavně víra, že třeba příště se mi se světovým mistrem remizovat může podařit.