Ženou kořist, marně jim uniká. Ať se hne kamkoliv, jsou jí v patách. Kořist a lovci. Jsou nemilosrdní, dříve či později kořist uštvou. Co třeba jelen a vlci anebo zebra, marně vzdorující lvicím.

A co třeba vy? Vy a vaše myšlenky. Nejste kořistí pro vaše vlastní myšlenky? Nezažili jste to, kdy vás myšlenky ochromily, jste v pasti a cítíte se užírán vlastní hlavou zaživa? Jako mrak na vás padne panika, dech vás dusí, oči marně volají a drtí vás ledový pocit strachu. Mocná paže s vámi třese jako vítr s posledním stromem. A padáte, poraženi sami sebou.

Lidé dostali velký dar myslet, ale ve velkém daru se může skrývat i velká starost. Je to vůbec dar?

Proč stále myslet, proč tak všechno předvídat, proč se stále strachovat? Všechno se změní. Kdo chce jít doleva, stejně se objeví vpravo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zmar a zase jenom zmar. Cesta, která nemá konce, ani začátek. Vlastně se o žádnou cestu nejedná. Nikam nejdete, jenom stojíte. Čekáte, odkud to přijde. Deprese je vaše věrná družka, zoufalství vaše dítě a smrt otevřená náruč.

A vidíte, to všechno jsou jenom kecy! Blbosti. Ranní mlha.

Jestli vás myšlenky pronásledují. Tak jim neutíkejte. Přijdou, zase odejdou. Po noci přijde vždycky den. A jestli se objeví nějaký ječící nazghül, tak se na něj podívejte, pokývejte mu na pozdrav a pošlete ho ke všem čertům, kam patří. Myšlenky byly, jsou a budou. Zaručeně vás nechají, pokud vy necháte je. Je jen na vás co rozvinete a co necháte proplout.

Stát a čekat. Na co? Běžte se projít, sledujte co je a ne to, co není a ani nebude. Nechte si všechny starosti doma. A pak si uvědomíte, že skutečných starostí je tak málo. Ten zbytek je jenom ozvěna toho, co vůbec není.

Myslím tedy jsem. Věřte, že spíše platí, nemyslím, tedy jsem J

Ps.:

„Dneska ti dám lekci,“ řekl mi mistr. „Jakou?“ pobaveně jsem si ho měřil.

„Až budeš odcházet těmito dveřmi“ a ukázal na dveře, „budeš na mě hodně nazlobený.“

To mě překvapilo. „To nikdy mistře, ať mi řeknete cokoliv, nechá mě to klidným a klidný také odsud odejdu“ usmíval jsem se. Chtěl jsem naznačit, že tento „vyrovnaný“ úsměv budu mít i na odchodu. Pohodlně jsem se usadil (do tureckého sedu) a čekal jsem jakoukoliv urážku. Dobře jsem věděl, že to bude jenom jako. Cokoliv hanlivého mistr řekne, nebude to myšleno vážně.

 Mistr se na mě mile usmíval a pak náhle zavřel oči. Seděl naproti mně (také v tureckém sedu). A seděl a seděl. Myslel jsem si, že si promýšlí nějaké otázky, nebo tak něco, ale on pořád jenom seděl. Jakoby se mírně usmíval, oči zavřené. Uteklo asi pět minut. Usnul snad?

Uteklo asi deset minut. Už mě to začalo otravovat. Copak ten dědek usnul? Vůbec se nehýbal.

Uteklo dalších pět minut. K čertu s tím senilním dědkem! Co to je za blbost, tady jenom tak sedět. Cítil jsem zlost, pak chvíli obavu, jestli žije, ale musí žít, jinak by se sesypal. Začalo mi to silně lézt na nervy, rudnul jsem, potil jsem se, všechno mi bylo nepohodlné.

Uteklo dalších pět minut a byl jsem už hodně nazlobený, vrtěl jsem se a zuřil jsem. A když jsem chtěl vykřiknout, že to je všechno jedna velká hloupost. Otevřel oči. Stále se umíval a řekl:

„a teď jdi a přemýšlej o tom, proč odsud odcházíš tak nahněvaný, aniž bych na tebe promluvil jediné slovo.“