V dřívějších dobách jsem považoval komentování partií za stejnou zábavu i stejně důležitou činnost, jako samotné hraní. Třeba když v roce 2000, s dva roky starými „velmistrovskými doklady“, mi byl svěřen úkol do časopisu rozebrat pár partií ze zápasu o titul mistra světa, chápal jsem to jako velkou poctu. Nicméně analýzy se dělaly pod určitým časovým tlakem, občas se chyba vloudila. Ve známé věžové koncovce Kramnik – Kasparov, 14. partie zápasu, jsem se zprvu domníval, že v jedné pozici byla remízová hranice překročena a černý mohl vyhrát v koncovce věže a pěšce proti věži a pěšci. Jemnějšího manévru bílé věže, který stále držel remis, jsem si všiml až o něco později, to už původně odevzdaný materiál šel do tisku. Žádné reakce v následujícícm čísle k tomu nebyly, nicméně o 4 roky později mě David Navara upozornil, že jsem tehdy v poznámkách udělal závažnou chybu!
Osobně si nemyslím, že by to čtenářům uškodilo, pokud obecně komentář má potřebnou úroveň, polemikou s autorem, občas úspěšnou, se přece zájemce může dobře cvičit. I v knihách od koryfejů minulosti se tu a tam najdou sporná místa. Když jsem se na jiném místě rozhodně vyjádřil proti zahrnování strojových „kontrol a oprav“ do nových vydání starých knih, kupodivu s tím mnozí nesouhlasili, že prý opravy být mají. Ale vždyť ta kniha je také literární dílo – bude se snad literatura obecně někdy v budoucnosti znovuvydávat s „opravami“?!
Publikování rozborů vlastních partií, které se přiměřeně vydařily, se tak zdálo být povinností. Když jste s Lukášem Klímou připravovali knihu „Lázeňské rošády“ o pro mě památném přeboru v Karlových Varech 2005, zdálo se mi samozřejmé, že si v ní téměř všechny své partie okomentuji sám. Za uplynulé roky se postoj změnil, k partiím čerstvě skončeného turnaje naopak žádné poznámky zveřejňovat neplánuji. Tento typ činnosti totiž nikdy nenabízel žádný typ prospěchu, jenž by odpovídal vynaloženému času a úsilí. Šlo čistě o přesvědčení, že by se taková věc dělat měla. V Šachinfu jsem i později míval volnost v tom, jakým způsobem komentování pojmout, ale jinak se prosazují představy, že by poznámky měly obsahovat pečlivé odkazy na velkou databázi, vše „zkontrolované“, atd. Zkrátka, aby se komentování z dříve zajímavé práce proměnilo v otravnou manuální činnost.
Po konci posledního časopisu, do něhož jsem přispíval, jsem ještě ze setrvačnosti rozebral několik svých dalších partií, statě s různými výběry jsou ke stažení na adrese http://www.ostrovsachu.cz/jstocek.html, ve skromném formátu, ale nikomu to nenutím a žádné změny v tom dělat nehodlám. Některé z těch komentářů jsou reprodukovány v knižní sérii Richarda Biolka. Vyšlo to tak, že poslední uvedenou položkou je partie s Davidem Navarou z loňského otevřeného přeboru. Té se následkem překvapivého výsledku tehdy pochopitelně dostalo jisté pozornosti. Ale žádný z těch našich nynějších informačních zdrojů, které samy sebe pokládají za relevantní, mi nenavrhoval, abych autorem poznámek k té partii byl já sám. Pokud chceš doprovodit rozhovor partiovou ukázkou, nabízím tuto možnost.
Dá se k tomuto tématu vzpomenout něco humorného? Jednou jsem (příspěvek jsem tehdy ještě posílal ručně psaný, jako dopis) nedbale oddělil článek o ligovém zápase od soukromé poznámky o téže události pro Břéťu, a ve shonu se omylem dostalo do časopisu všechno. Což znamenalo, že jsem byl jako autor uveden pod odstavcem, v němž si dělám legraci z našeho klubového sponzora! Naštěstí Honza Michálek má smysl pro humor, mé angažmá v Plzni tedy nerušeně pokračovalo.
***
Zajisté jsme nevyčerpali všechna témata, ale optimisticky doufám, že Tví čtenáři neodsoudí daný příspěvek jako zcela nezáživný, a také že se mi ještě někdy nějaký pozoruhodný výsledek zdaří, takže to není poslední možná příležitost.