Mistrovství republiky se letos už poněkolikáté konalo jako otevřený turnaj v rámci šachového festivalu Ostravský koník. Organizátoři v čele s panem Jelínkem mají s pořádáním bohaté zkušenosti a přeboru zajistili vysokou úroveň. Jedinou vadou na kráse byla termínová kolize se závěrečným trojkolem mužské i ženské bundesligy. Soutěže se účastnila přibližně polovina české špičky, přičemž v ženské soutěži tato polovina zahrnovala i první tři hráčky našeho žebříčku.

 

V Ostravě jsem hrál přebor již potřetí. V roce 2010 jsem z devíti partií uhrál osm a půl bodu, v roce 2014 osm bodů. Kvízová otázka: Kolik bodů jsem uhrál tentokrát? (Odpověď se dozvíte v článku nebo jinde.)

Hrálo se od soboty 29. dubna do neděle 7. května, každý den jedna partie.

V soutěži jsem byl favoritem, ale první dojem bývá ošidný. Na turnaj jsem jel s odhodláním vyhrát, ale chápal jsem, že to není snadné. V roce 2012 jsem byl velkým favoritem a s velkým úsilím jsem dosáhl sedmi bodů z devíti partií, což víceméně stačilo na udržení ratingu. A nakonec i na první místo, ovšem jen na pomocné hodnocení před Alexejem Kislinským, hrajícím v mimořádné formě. V otevřeném turnaji zpravidla někdo z první desítky nasazených podá velmi dobrý výkon a může předstihnout favorita, který hraje „jako obvykle“.

Na turnaj jsem se předběžně nepřipravoval, ale o to více času jsem přípravě věnoval na místě. Chystat se před soutěží na konkrétní soupeře by v otevřeném turnaji bylo ztrátou času, ale nějaká předběžná příprava obecnějšího rázu (nové zahájení) by asi smysl měla. Já nad šachem pracuji celkem dost, ale příliš to nesouviselo s tímto turnajem.

V prvním kole jsem hrál bílými s Joannou Worek, loňskou mistryní republiky a českou ženskou jedničkou. (Podle dubnového ratingu.) Původně měla hrát se Zbyňkem Hráčkem, ale pořadatelé na poslední chvíli přijali ještě jednoho účastníka, aby zajistili sudý počet soutěžících. Partii jsem vyhrál.

Ve druhém kole mi poťouchlý losovací systém přidělil černé kameny s velmistrem Jansou, mým dlouholetým trenérem. Oba toho o sobě víme velmi mnoho a sdílíme značnou část repertoáru i analýz. Na partii jsem se připravoval velmi dlouho, abych objevil slabiny v jeho (i svých) variantách. Moc se mi to nepodařilo. Ze zahájení jsem dosáhl normální pozice, kterou se mi nakonec podařilo vyhrát. Soupeř toho dne nebyl v dobré kondici. (To je konstatování faktu, vím to.)

Ve třetím kole jsem hrál bílými s Vojtou Plátem, tehdy úřadujícím přeborníkem. Ten mne v zahájení překvapil, rozhodl jsem se tedy odpovědět stejnou mincí. Doufal jsem, že by mohl spadnout do léčky z partie Vaganian – Ponomarjov, Calvia 2004. Když se jí vyhnul, nejprve jsem byl zklamaný. Vzápětí jsem si všiml, že kombinace s obětí kvality přesto vychází. Dokonce byla ještě silnější. Partie netrvala dlouho a následně jsem se dozvěděl, že to vše zde již bylo. Vojta před turnajem odehrál sérii simultánek a před partií se mnou exceloval v bleskovém turnaji. Je možné, že mu vynaložená energie chyběla.

Před třetím kolem jsem byl požádán o pár vět pro Šachový týdeník při příležitosti blížících se 40. narozenin velmistra Jiřího Štočka. Rád jsem vyhověl, protože si Jirky velmi vážím. A pak jsem s ním hrál ve 4. kole. Na partii jsem se připravil velmi svědomitě. Na boční variantu jsem si připravil odpověď s obětí kvality, která černému dává iniciativu. Pak jsem pozapomněl, jak mám pokračovat dále. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ten den má hlava fungovala jako obvykle. To ale nebyl daný případ. Za čtyřicet minut jsem zahrál dva tahy, z nichž druhý (12…Sb4+?) byl spojen s hrubým přehlédnutím. Po správné odpovědi (12…Sa6 13.0-0-0 Kc8) by černý nejspíše stál mírně lépe, přinejmenším to naznačují výsledky čtyř korespondenčních partií. Zbytek partie byl pro mne utrpením. Bránil jsem se poměrně houževnatě, ale nestačilo to. Jirka obešel všechny nástrahy a zaslouženě si připsal bod. Po čtvrtém kole se ocitl v čele s bodovým náskokem. Jelikož hlavním pomocným hodnocením byl výsledek vzájemné partie, musel jsem ve zbývajících pěti kolech uhrát o bod a půl více než on, abych obsadil první místo. Tedy uhrát 4,5/5, což je velmi těžký úkol i pro mne. Při analýze mi Jirka řekl, že výhra nade mnou ho těší více než případné vítězství v turnaji. Zároveň vyjádřil názor, že ho nejspíše ještě beztak předstihnu. Nevím, nakolik to bylo míněno vážně a nakolik jako přátelské gesto, ale já jsem tou dobou byl ohledně svých vyhlídek spíše skeptický. Sérii partií bez prohry v přeborech republiky jsem přerušil ve velmi nevhodný moment.
V pátém kole mi los přidělil velmi nadějného juniora Thai Dai Van Nguyena. Podařilo se mi v zahájení obejít jeho důkladnou přípravu a překvapit ho nebezpečnou vedlejší variantu, na niž jsem se díval o den dříve při přípravě na partii s Jirkou Štočkem. Van v turnaji odehrál mnoho výborných partií a útočil na velmistrovskou normu, ale vybral si dva slabší momenty – s velmistrem Štočkem a se mnou. Partii jsem rychle vyhrál. Jirka Štoček se dostal do problémů s Janem Krejčím, ale partii vynalézavou hrou udržel. (Přiznám se, že jsem byl poněkud zklamaný, přeci jen jsem měl vlastní ambice.)

Před šestým kolem jsem si uvědomil, že jsem dosud hrál jen s hráčkou a hráči Lysé nad Labem! Nechybělo mnoho a mohlo tomu tak být i v šestém kole, ale Honza Krejčí nevyhrál nadějnou pozici. Místo toho jsem se utkal černými s Alexejem Kislinským. To byl těžký los, jelikož kyjevský rodák je velmi nebezpečným útočníkem. Přijal jsem nabízeného pěšce, pak jsem se ale zbytečně nechal zatlačit do defenzivy. V napínavé partii jsem se ale navzdory časové tísni nakonec prosadil a opět jsem bodově dostihl vedoucího hráče.

V sedmém kole jsem hrál bílými s velmistrem Veličkou, který letos v Ostravě odehrál vynikající turnaj. Utkal se s prvními čtyřmi nasazenými, odehrál soutěž bez porážky a skončil na 4. místě. Pan Velička velmi dobře a rád hraje s jezdci proti střelcům. Kdyby se festival jmenoval Ostravský střelec, pravděpodobně by měl slabší motivaci. Zahájení partie se mi nepodařilo. Příliš mi nevyšla příprava a pokusil jsem se vyvrátit naprosto “zdravou” variantu. Výsledkem bylo, že jsem se sám dostal do potíží. Pan Velička vyšel ze zápletek s perspektivní pozicí, ale nebyl si jistý, jak dále pokračovat. Já jsem za černého našel nadějné pokračování, ale až počítač nám ukázal, jak velké problémy jsem mohl mít. Remíza mne nepotěšila, protože ve zbývajících dvou partiích jsem musel hrát na výhru. Velmistr Štoček černými rovněž zremizoval.

V osmém kole jsem se utkal s Lukášem Černouškem, kamarádem z dětství. Nadále jsme dobrými přáteli, přestože naše názory na nešachové události se často různí. Překvapilo mne, jak se Lukáš jako šachista proměnil. Z dětství si pamatuji jeho talovské oběti a mimořádně ostré partie, při přípravě jsem ale viděl, že bílými obvykle hraje velmi solidně. Jelikož normální varianty by proti připravenému soupeři stěží vedly k úspěchu, zvolil jsem holandskou obranu. (Riskantní zahájení, které však dává dost prostoru pro vlastní tvorbu.) Chystal jsem se brzy ukončit svou přípravu, když jsem se podíval na Lukášovu partii ze 4. kola. A zjistil jsem, že v bílý mohl získat výhodu ve variantě, kterou jsem si vybral! Pokusil jsem se přípravu vyspravit, ale nepodařilo se mi to. Namísto odpočinku jsem si na poslední chvíli rychle přehrál partii Viktora Lázničky a zanedlouho jsem se vypravil do hracího sálu. Zahájení z partie jsem zopakoval i s nepřesným tahem a brzy jsem se dostal do potíží. Lukáš zahájil útok a po silném tahu 12.h5! mi nabídl remízu. Měl převahu, ale já jsem už svým prvním tahem dal najevo, že tentokrát mne objektivní hodnocení pozice tolik nezajímá. Vyhnul jsem se mírně horší koncovce a místo toho jsem bez pěšce bojoval o iniciativu. Stál jsem hůře, ale poměrně dlouhý úsek partie jsem odehrál mimořádně silně. Kladl jsem soupeři problémy a Lukáš se na cestě do časové tísně zmýlil, takže navzdory převaze dvou pěšců stál špatně. Zbývalo najít rozhodující úder, ale to nebylo vůbec snadné. Také já jsem promyslel zbývající čas, aniž bych dosáhl kýženého výsledku. V oboustranné časové tísni udělal poslední chybu Lukáš, když prošel okolo spásné oběti kvality (37.Vxg3!). Já jsem ji viděl, ale s pár vteřinami na hodinách je člověk rád, že vůbec provede tah. Vyhrál jsem, ale mrzelo mne, že jsem pokazil pěkně hranou partii. Jirka Štoček také vyhrál a upřímně jsme si pogratulovali. Před posledním kolem jsme oba měli 6,5 bodu z 8 partií, skupinka čtyř pronásledovatelů měla 5,5 bodu. Zastavil jsem se na hotelu a pak jsem se odebral do téměř prázdné restaurace. Ze šachistů tam seděl jen… Lukáš Černoušek! Dovolil jsem se a přisedl si. Časy se mění, ale přátelé zůstávají!

V posledním kole mi přál los. Nehrál jsem bílými se Zbyňkem Hráčkem. Ten naopak dostal bílé s Jiřím Štočkem, jenž už hrál se zbývajícími třemi hráči z dané bodové skupiny. Já jsem dostal bílé kameny s Karlem Malinovským. Počáteční příprava ale ukázala, že mne nečeká snadná úloha. Karel prohrává velmi málo a má úzký, ale propracovaný repertoár. V deset hodin jsem šel spát s tím, že vím, kterým směrem se ráno bude ubírat má příprava. Probudil jsem se ve tři hodiny, nervozita sehrála svou roli. Odpověděl jsem na pár mailů a na jeden jsem dokonce dostal krátce po páté hodině odpověď. A samozřejmě jsem se hodně zabýval přípravou, potřeboval jsem si totiž osvojit novou podvariantu. Usnout se mi už nepodařilo, ale přesto jsem byl poměrně svěží. Po příchodu do hracího sálu jsem se zeptal rozhodčích, zda je hlavním pomocným hodnocením vzájemná partie. Dostalo se mi odpovědi, že střední Buchholz. (Kdesi jsem četl o vzájemné partii, ale na stránkách soutěže jsem to nedokázal najít a ve výsledcích tou dobou byl uveden střední a horní Buchholz.) K partii jsem přistupoval s tím, že pokud Jirka i já vyhrajeme, upřímně mu poblahopřeji s dobrým vědomím, že jsem udělal, co jsem mohl. Už jsem ho jednou předstihl jen díky pomocnému hodnocení a chápal bych, kdyby to tentokrát bylo naopak. (Ještě dodám, že při sedmi bodech bych ze své hry dobrý pocit neměl.)

V závěrečném kole jsem skutečně hrál variantu, na niž jsem se připravil. Nezapamatoval jsem si přesně detaily, proto jsem zahrál pár užitečných tahů, jimiž jsem vylepšil pozici a mlčky se soupeře ptal, co vlastně chce hrát. Karel zvolil celkem logický, ale špatně načasovaný postup. Mezitím se Jirka po riskatním zahájení dostal do potíží. Já jsem se ve slibné pozici nadlouho zamyslel a nakonec jsem se rozhodl pro převod jezdce do centra nebo na královské křídlo (20.Jce2). Po tahu jsem si uvědomil, že soupeř má silnou odpověď 20…Jc4, po níž by (téměř) vyrovnal. Karel skutečně vzal jezdce, ale postavil ho na a4! Tím pádem mi převaha zůstala a v následujících tazích jsem ji ještě zvětšil. Po mém 22. tahu Zbyněk vyhrál a já zanedlouho také. Dokázal jsem zvítězit v turnaji, ale bylo to mimořádně obtížné. A můj celkový zisk 0,8 bodu ratingu jen ukazuje, že role favorita není snadná. Druhé místo nakonec obsadil Zbyněk Hráček, který ve vzájemné partii porazil Jiřího Štočka. Oba uhráli 6,5 bodu. Všichni tři jsme se shodli na tom, že v daném případě bylo pomocné hodnocení dost nevhodné. (Před turnajem jsem si dokázal představit scénář, kdy bych měl 7 bodů z 8 partií, v posledním kole prohrál a obsadil třetí místo. Něco takového se snadno může stát.) Jirka Štoček hrál s výjimkou posledního kola výborně a také by byl důstojným držitelem přebornického titulu. Ale vyhrát obvykle může jen jeden. Jirka nešťastný závěr přijal velmi sportovně.

Kuriózní je, že jsem se neutkal se druhým v pořadí! Totéž se mi stalo už v roce 2014. Otevřená mistrovství mají své výhody (větší bojovnost, širší startovní pole, dva přebory v jednom turnaji), ale i nevýhody (štěstí či smůla na los, souboj „na dálku” v ženské soutěži).

Mezi ženami skončily nejlépe WIM Kristýna Havlíková, WIM Karolína Olšarová a WGM Olga Sikorová, jež shodně nabraly 4,5 bodu. Medaile od zlaté po bronzovou si rozdělily v uvedeném pořadí.

Na vyhlášení jsem dostal dřevěného (ostravského) koníka a na chvíli jsem pozvedl ohromný putovní pohár. Pořadatelé mi ho svěřovali s určitými obavami. Se zvedáním těžkých břemen nemám potíže, ale je pravda, že věci rozbíjím tak třikrát častěji než jiní. (Pokud jsou také střízliví.)

Pohár také tentokrát odolal. A příště? Uvidíme. Ostravský přebor byl výborně zorganizovaný, ale stál mne mnoho sil. Po dlouhé době jsem prohrál partii a pokud jsem chtěl v soutěži zvítězit, musel jsem po většinu soutěže hrát nekompromisně na výhru, což je psychicky dost náročné. (Je to mnohem snazší, když člověk na výhru hrát jen chce, ale nemusí.) Na partie jsem se připravoval velmi dlouho a turnaj mne vyčerpal více než obvykle. Svým osmým vítězstvím jsem dosáhl českého rekordu a říkám si, že bych někdy mohl dát přednost jiným soutěžím. Nedokážu dopředu říci, zda se zúčastním příští rok, ale raději bych vyčkal, zda se neobjeví zajímavější nabídka. Rychlým přihlášením na přebor jsem se už párkrát připravil o účast v silnějších zahraničních soutěžích. Na druhé straně bych počet titulů rád ještě navýšil, ale dobře si uvědomuji, že to nemůže vyjít pokaždé. (Vlastně se sám velmi divím, že mi v přeborech vše tak krásně vychází.)

Chci všem poděkovat za podporu i za blahopřání. Můj „fanklub” na soutěži i ve virtuálním prostoru byl dost široký a rozmanitý, své příznivce a příznivkyně ale měli snad všichni soutěžící. Mnoho lidí toužilo po překvapení a snad všichni kromě mne byli rádi, že byl turnaj tak dramatický až do konce. Na nejvyšších šachovnicích tentokrát bylo velmi málo rychlých remíz.

V pondělí 8. května jsem slavil… pratetiny 95. narozeniny! Díky přičinění velmistra Martina Petra i dalších lidí se soutěž dostala i do sportovní relace Branky, body, vteřiny. Když jsem dalšího dne šel do lékárny a požádal o aktivní uhlí, lékárnice odpověděla: „Blahopřeju!” Už jsem zažil i blahopřání k prohře, ale k nákupu uhlí? Pak jsem nastoupil do autobusu a tam mne pozdravil jeden pán. Že by se také díval na sportovní zpravodajství? Kdepak! Rodiče mého kamaráda ze základní školy se vraceli domů. Úspěchy a neúspěchy se střídají, ale přátelé zůstávají!