Letos se konal již šestý ročník Novoborské šachové Corridy. První ročník se konal před pěti lety, kdy mne Viktor Láznička porazil se skóre 4,5:1,5. Viktor hrál i další zápasy, zatímco já jsem je občas navštěvoval v roli (spolu-)komentátora. Loni v září jsme se oba zúčastnili Světového poháru, takže v současně probíhající Corridě hájil klubové (nebo národní) barvy Tadeáš Kriebel. Letos se konaly dva zápasy. V jednom jsem se utkal s Jonem Ludvigem Hammerem, norskou dvojkou a sekundantem Magnuse Carlsena. (Nehrál jsem simultánku, jedná se stále o tutéž osobu.) Protagonisty druhého utkání byli již zmíněný Tadeáš Kriebel a Thai Dai Van Nguyen (dále jen Van), náš nejmladší mezinárodní mistr. (Titul získal ve čtrnácti letech a třech měsících, což je český rekord.) Oba zápasy sestávaly ze čtyř klasických partií a stejného počtu střetnutí v rapid šachu.

Slavnostního zahájení se zúčastnil i starosta města. Jon Ludvig a Van odehráli simultánky proti místním hráčům a hráčkám, zatímco novoborští (Tadeáš, komentátoři a já) šli přímo na večeři do sklářské restaurace Ajeto. Ta zpravidla poskytuje hostům možnost při jídle pozorovat práci sklářů, po dobu zápasu ale na jejich místo nastoupili šachisté. V nedalekém salónku komentovali pro místní i internetové publikum Robert Cvek, Ján Markoš a Pavel Šimáček. Jejich práce se setkala s velmi příznivou odezvou ze strany diváků a divaček.

Pro první klasickou partii jsem si vylosoval bílé kameny. Klasickou? Možná podle tempa hry, ale jinak hra probíhala už od zahájení dost nestandardně. Ve skotské obraně jsem svým šestým tahem odbočil na málo probádané stezky. Netypický vývin dámy ale předtím vyzkoušel i takový klasik, jakým je nizozemský velmistr Timman. V dnešní době je možné leccos.

Soupeř byl dobře připraven a jako černý ze zahájení získal iniciativu. Po výměně dam jsem směřoval ke krásné kombinaci, končící výhrou. Černého. Naštěstí jsem včas zpozoroval chybu v propočtu a zatáhl včas za záchrannou brzdu. Ne jako Švejk, ale pouze obrazně. Místo zvláštních efektů jsem vyměnil figury a udržel remízu. Naše partie skončila celkem rychle, zatímco Tadeáš s Vanem ještě několik hodin hráli koncovku věží a jezdců, o pěšcích nemluvě. Tadeáš měl převahu, ale Van se zachránil precizní obranou.

Ve druhé partii jsme přešli z anglické obrany do Caro-Kannu a následně do Grünfeldovy indické. Ve zdánlivě bezzubé variantě mne soupeř překvapil nenápadným, ale jedovatým tahem 12.h3. Měl jsem pocit, že jsem něco takového nikdy dříve neviděl. Zareagoval jsem nepřesně a dostal jsem se na nakloněnou rovinu. Chyba v propočtu v nesnadné pozici vedla k mé porážce. Po partii jsem zjistil, že se daná varianta již mnohokrát hrála, přičemž jsem si dokonce přehrával videozáznam jedné partie i s komentáři! Zjevně jsem to ale pojal jako jazykový trénink, protože mne ani nenapadlo si zvolené pokračování proanalyzovat.

Van ve druhé partii opět dosáhl koncovky věží a jezdců, tentokrát ho ale Tadeáš přehrál a připsal si bod. Partie opět trvala daleko déle než ta naše. Před bleskovým turnajem do Nového Boru přijeli i další velmistři, takže jsem strávil téměř dvě hodiny v družném rozhovoru. Štěpán Žilka povídal, jak doma netopí a byt vyhřívá výkonným počítačem, na němž běží šachový program Komodo. Okomentoval jsem to následovně:
Díky práci Komoda, vládne doma pohoda.
Komodo je vážně prima, díky [var.: kvůli] němu není zima!
Pak jsme se bavili o tom, jak se nedá vyhrát koncovka s králem, věží a jezdcem proti králi a věži. Přidal jsem k dobrému příhodu, jak před lety silný velmistr v rapid šachu prohrál s králem, dámou a jezdcem proti králi a dámě, když si nechal vyšachovat dámu. (Dodatečně jsem identifikoval partii Milos – Barejev, Světový pohár 2000.)

Dalšího dne jsme hráli po dvou partiích rapid šachu. V první jsem zbytečně zariskoval a dostal se do velkých potíží. Za přispění druhé strany jsem se z nich dostal a začal jsem hrát na výhru. Následně jsem se dostal do dříve zmíněné koncovky s věží a jezdcem proti věži. Po dlouhém manévrování jsem dosáhl nepatrného pokroku. Zamyslel jsem se, jak zlepšit svou pozici. Asi po padesáti sekundách mne pan rozhodčí Votruba upozornil, že jsem překročil čas! Velmistr Milos má následníka…
Ještě před rapid šachem se konal Fejfarův memoriál, turnaj v bleskovém šachu. Zúčastnili se ho čtyři velmistři, jeden mezinárodní mistr a pětadvacet dalších soutěžících. V základní i finálové části zvítězil Ján Markoš před Vlastimilem Babulou, třetí místa obsadili Petr Hába a Pavel Šimáček. Hned ve druhém kole se hrála zvukomalebná partie Babička – Babula a stejní soupeři se v polofinále utkali ještě jednou. V obou případech vyhrál známý velmistr. Večer po turnaji i po zápasových partiích jsme se sešli kvůli rozlučce s Robertem Cvekem, který se po dvanácti letech vrací z Nového Boru do Poruby. Na památku dostal vysvědčení, které obsahovalo všechny jeho výsledky v barvách Nového Boru. Byl to pěkný večer. Také kvůli této akci pozval Petr Boleslav několik novoborských velmistrů.

Ve třetí „klasické“ partii jsem použil variantu, kterou jsme v rámci vnitroklubové spolupráce analyzovali v roce 2012. Moje variace na známé motivy nebyla zcela přesvědčivá, ale podařilo se mi získat převahu. Pak jsem udělal hrubou chybu, ale soupeř jí nevyužil a další šanci už nedostal. V poločase tedy bylo skóre 2,5:1,5 v můj neprospěch. Van ve druhém zápase srovnal stav na 2:2, souběžně hrané utkání jsem ale od třetího dne sledoval méně pozorně a nemohu posloužit žádnými pronikavými postřehy.
Ve třetí partii proti mně Jon Ludvig černými zvolil variantu, v níž porazil Magnuse. Bílými. V zahájení jsem poměrně lehko získal převahu, následně jsem ji podobně snadno ztratil. Partie skončila nerozhodně. Na tiskové konferenci jsem se pozastavoval jednak nad tím, že Jon Ludvig někdy zbytečně dlouho přemýšlel nad samozřejmými tahy, jednak nad tím, že jsem naopak sám hrál příliš rychle. Projevily se u mne silná lenost, mírná únava i přechod z rapid šachu na „klasiku“. Závěrečný den ukázal, že s častým střídáním časových kontrol měl potíže i soupeř. Ale to předbíhám…
V závěrečné „vážné“ partii jsem zvolil variantu, s níž jsem se dříve setkal při hře opačnou barvu. Pokusil jsem se hru černého vylepšit připravenou novinkou, moje příprava ale nebyla dostatečně hluboká. Bílý obětoval kvalitu za značnou kompenzaci. Pokusil jsem se problém vyřešit takticky, ale přehlédl jsem jednoduché vyvrácení. Když jsem je zpozoroval, nebyl jsem příliš nadšený. Spíše ze setrvačnosti jsem pokračoval ve hře, přestože jsem si nedělal velké naděje. Soupeř ale pokračoval nepřesně a dal mi šanci na záchranu. Po ukvapeném postupu (47.g4?) jsem využil slabosti soupeřových pěšců k vytvoření dostatečné protihry. Den před koncem tedy bylo skóre 2,5:3,5 a zbývaly dvě partie v rapid šachu. Tadeáš proti Vanovi také vedl o bod.
Poslední bitva vzplála… Sedmou partii zápasu Jon Ludvig zahájil opatrně, ale pak pokračoval ambiciózně. Podařilo se mi zkomplikovat hru a soupeř se nakonec pod časovým tlakem zmýlil. Podařilo se mi srovnat skóre.

Závěrečnou partii jsem hrál bílými. Začala slibně, když mi soupeř spadl do varianty, kterou jsem roku 2012 uvedl v Šachinfu u partie Salgado López – Navara. Nebyl první. Podobně jsem porazil Viktora Lázničku v bleskové partii na reprezentačním soustředění roku 2015 a následně Tamira Nabatého v play-off Světového poháru. Norský soupeř se ale bránil mnohem houževnatěji a získal dobrou protihru. Nakonec se mi v časové tísni podařilo dovést partii do vítězného konce, ale nebylo to vůbec snadné. Tadeáš porazil Vana v obou partiích a vyhrál poměrem 5,5:2,5.
„Můj“ zápas byl velmi dramatický. Jon Ludvig byl velmi dobře připraven a zpočátku hrál lépe. V klasických partiích vyhrál 2,5:1,5, ale v rapid šachu prohrál 1:3. Uživatel breughel to na Novoborském šachovém serveru komentoval následovně: „Sčítání jablek a hrušek. Hrušky dobré, ale stále jablka bereme za důležitější.“ Odpověděl jsem, že to je vtipné přirovnání, na němž je dost pravdy, ale že se soutěžilo v tom, kdo nasbírá více ovoce. (Jak nám říkal jeden vyučující, v takové situaci jablka s hruškami sčítat můžeme.)
Nakonec se mi tedy po pěti letech podařilo vyhrát zápas! Norský soupeř přijal porážku sportovně. Trofej – bezednou vázu – jsme ostatně dostali oba. Skutečnými vítězi tedy byli diváci. Díky organizátorům, sponzorům, aktérům, rozhodčímu, komentátorům, asistentkám i dalším lidem se podařilo zorganizovat velmi zajímavou podívanou.

Jedno české úsloví říká, že když se dva perou, třetí se směje. Nejedná se o popis vítězství diváků? Ale tady leccos bylo jinak.
Nikdo se nepral, šachová utkání probíhala korektně a se vzájemným respektem.
Aktéři nebyli dva, ale čtyři. (Kdo by si nevzpomněl na Saturnina?)
A těch „třetích“ bylo skutečně mnoho. Prý mezi nimi byl i současný mistr světa. Doufám, že mu sledování mých partií nezpůsobilo velké trauma.