Abychom hlouběji pochopili teorii střední hry, zkusíme z ní vyjmout několik bodů

1. V šachu vítězí jen útočící

   Někdy ovšem dají bod do turnajové tabulky i tomu, kdo se jen bránil, ale to bývá při překročení času nebo při hrubé chybě (přehlédnutí matu, materiální ztráta).

   Ale sledujeme-li logiku, pak i po velkých ztrátách vítězí bývalý obránce, který se ale náhodně stal útočícím

2. Kdo má právo útočit?

   Do Steinitze se myslelo, že útočí  lepší hráč. Genius vítězí. Steinitz ale učil něco úplně jiného. Právo útočit má jen ten, který má lepší pozici, který má převahu.

   Stojíš-li hůře, i když jsi genius, raději nemysli na útok, to by jen zhoršilo tvou pozici.

3. Steinitz zformuloval ještě jedno důležité pravidlo: ten, kdo má převahu, má nejen právo, ale i povinnost útočit, jinak riskuje ztrátu své výhody.

4. Obránce se musí chtít bránit, musí jít na ústupky, odrážet soupeřovy údery, sledovat jeho záměry, uhodnout jeho záměry (a nepustit se zřetele možnost provést odvetný úder, přejít v potřebný moment do protiútoku).
   Obrana – to je dočasné podřízení se vůli soupeře. Bránit se je proto mnohem těžší než útočit.
5. Jsou dva druhy útoku:

•     bezprostřední styk figur, nečekané tahy a údery. Tuto metodu jsme nazvali kombinačně taktickou

•     způsob útoku mnohem pomalejší,  kdy figury soupeřů jsou od sebe vzdáleny a není bezprostřední styk figur.
  Tento způsob útoku nazýváme manévrovací strategický.

  Kterou metodu kdy použít? To v mnohém závisí na výběru varianty zahájení, na stylu hráče, ale rozhodující význam má sama pozice – ona nám napoví výběr.

6. Nakonec – v kterém místě útočit na pozici soupeře?

   Jednoznačně: na nejslabší bod.

   Vidíme, kolik obtížných problémů musí šachista řešit ve střední hře. Útočit nebo se bránit? K tomu je třeba určit, kdo má výhodu. Ale to není vše. I když je zodpovězena otázka a určeno právo a povinnost útočit, nutno stanovit nejzranitelnější bod v soupeřově táboře.