Paní Anna Babulová se narodila jako Goláňová v Novém Jičíně. Její rodiče byli Valaši od Rožnova pod Radhoštěm. Tatínek měl velkou ševcovskou dílnu a maminka pracovala v továrně na tabák. Měla o sedm let mladší sestru a o deset let mladšího bratra, o které se odmalička starala.
„Babička tak od útlého mládí přivykla spoléhat se sama na sebe. Vše si zařizovala sama a nečekala, že jí něco samo spadne do klína. Vždycky byla taková „šéfová“, směje se syn Milan, který se o maminku spolu se svou ženou stará. Vnučky ji dokonce přezdívají „babička generál“.
Po tehdejší obecné škole a měšťance chtěla paní Anna dále studovat. Nejbližší české školy byly ale až ve Valašském Meziříčí. Pragmaticky se rozhodla zůstat doma, aby mohla pomáhat rodičům. Proto v Novém Jičíně, tehdy hodně německém městě, vystudovala německou obchodní akademii. „Mamka mi často líčila, jaké problémy měla s němčinou v prvním ročníku, znala pouze běžnou němčinu „z ulice“. Díky své houževnatosti všechno dohnala a pak ji dokonce dávali německým spolužákům za vzor. Německy hovořila naprosto plynně, ještě padesát let po skončení školy nám skvěle tlumočila na třineckých mezinárodních šachových turnajích,“ prozrazuje Milan Babula (který se královské hře věnuje více než 50 let). Její velmi dobrá němčina jí umožnila za protektorátu zdárně pomoci rodičům i sourozencům v různých úředních problémech.
Po maturitě začala paní Anna pracovat v českém notářství, ale přišlo září 1938 a Mnichov a její zaměstnavatel – notář Koudelka – odešel jako státní pracovník do Uherského Brodu a vzal s sebou i své zaměstnance. Tak se paní Anna ocitla v Uherském Brodě, kde potkala i svého manžela Bedřicha, rodilého Broďana. Opět se zde projevil její pragmatický vztah k okolní realitě; známost trvala celou válku, sňatek a děti (dcera a syn) však počkali na skončení války. V Brodě se jí zalíbilo a měla vždy pro něj jen slova chvály, včetně Sídliště Pod Vinohrady, kde většinou žila.
Po válce Anna Babulová začala pracovat v obchodě s oděvy. Brzy se stala vedoucí prodejny dámských a dívčích oděvů na ulici Bří Lužů, která se později přestěhovala do Moravské ulice. Paní Babulová zde pracovala až do důchodu. Dnes se těší ze čtyř vnoučat a rovněž čtyř pravnoučat.
| Století Anny Babulové bylo neobyčejné a netuctové. Za svobodna například před tím, než šla ráno do práce, chodívala hrát tenis. V zimě hodně lyžovala, uměla hrát na klavír, věnovala se turistice. Bavily jí ruční práce, nejvíce pak vyrábění obrazů, předložek a přehozů. Poctivou klasickou techniku vázaných uzlíků z chemlonové příze zvládala ještě po své devadesátce. Až do svých osmdesáti let jezdívala s vnuky stanovat, chodila s nimi na túry. Ještě před třemi roky luštila křížovky.
„Babička byla do pětadevadesáti let samostatná a soběstačná, dcera Ivana jí samozřejmě v domácnosti pomáhala. Bohužel však před čtyřmi lety nečekaně zemřela. Babičce se následkem této smutné události hodně zhoršilo zdraví, hlavně psychika. Sluch se jí zhoršil natolik, že je prakticky hluchá. Následkem pádu v bytě se v sedmadevadesáti letech ocitla poprvé v životě na dva dny v nemocnici. Nebyla ani v porodnici, narodili jsme se doma. Po skonu sestry je babička již trvale u nás,“ uzavírá Milan Babula. |
