Slíbil jsem, že napíši další blog o svých nedávných zážitcích. Momentálně hraji turnaj na Kubě, teď ale chci napsat ještě o dvou týdnech, které mému pobytu na Kubě předcházely. V prvním z těchto týdnů jsem měl tréninkové soustředění s Markem Izrailevičem Dvoreckým, světoznámým ruským trenérem, druhou polovinu druhého týdne jsem strávil na polské lize, respektive na cestě. Ale pojďme se na to podívat popořádku.

S myšlenkou tréninku přišel Pavel Matocha, který také podnikl různé kroky v oblasti jeho organizace. Značnou část jsem dojednal sám. Náklady na trénink jsem hradil já, ale Pavel Matocha se na jejich krytí nepřímou měrou výrazně podílel. Původně měl na pár dní přijet i Zbyněk Hráček. Jako jedno z témat navrhl využívání času v šachové partii. Nakonec ale musel účast odvolat, jeho žena totiž tou dobou měla nějaké zdravotní problémy.

Tréninky se konaly v hotelu Dalimil poblíž zastávek metra Flóra a Náměstí republiky, ubytování za výhodných podmínek díky svým kontaktům zajistil Pavel Matocha. Personál nám tam zajistil pro trénink pěknou místnost a choval se k nám hezky. Hotel je nedaleko od centra města, ale daleko od mého bydliště, cestoval jsem tam přibližně hodinu. V termínu poblíž Velikonoc bylo ale téměř nemožné najít vhodnější místo.

První sezení se konalo v pondělí 25. dubna, poslední v neděli 1. května. Tréninky trvaly zhruba pět hodin denně, spíše o něco déle. Byly přerušeny zhruba hodinovou pauzou na oběd, během níž jsme chodili s GM Dvoreckým do přilehlých restaurací.

Slavný trenér začal spotřebou času, tedy Zbyňkovým tématem. To bylo i pro mě dost užitečné, přestože s časovými tísněmi většinou problémy nemívám. To ale pan Dvoreckij nevěděl, takže mi prvního dne vypravoval, jak některým svým svěřencům a svěřenkyním dával za úkol cvičně odehrát turnaj tak, aby jim za celou partii nikdy nezbývalo na tah nižší než průměrné množství času. (Dříve to byly tři minuty, dnes spíše dvě a půl.) Tímto způsobem se některým z nich podařilo zbavit se časových tísní. Vzpomněl jsem si na nedávné mistrovství Evropy, v jehož závěru jsem kvůli několika zbrklým tahům ztratil mnoho bodů, a pomyslel jsem si, že já bych spíše potřeboval opačnou radu – měl bych spotřebovávat čas spíše tak, aby mi na hodinách nezůstávalo času „zbytečně“ mnoho. To jsem ale řekl a pan Dvoreckij to pochopil. Jeho další rady byly pro mě prospěšné. Říkal například, kdy má člověk spotřebovat více času a kdy méně. Nesnažil se ale přitom o vybudování teorie pro všechny případy, spíše o soubor pouček a pravidel, které rozumnému člověku pomohou, ale na něž se nelze spolehnout v každé situaci. Šachy jsou příliš složitá hra na to, aby bylo možné vytvořit jednoduchý návod na to, jak dosáhnout bezchybné hry.

Trénink většinou začínal okolo desáté hodiny ranní. Nejprve jsem řešil různé diagramy, přičemž zdaleka ne vždy se jednalo jen o taktiku. Mnohé byly věnovány spíše problémům strategického rázu. Vzpomínám si, jak jsem jednou pokryl jednu hrozbu a přehlédl jinou, mnohem nebezpečnější. Mark Izrailevič (toto oslovování je ruskou obdobou vykání) mi na to řekl, že mu to připomíná jeden vtip. A začal vyprávět:

Hraje se zápas ve vodním pólu. Trenér volá na hráče: „Dej míč Petrovovi!“ Hráč ale má na věc svůj názor a plave i s míčem dopředu. Potom na něj už všichni křičí, aby hodil míč Petrovovi, ale on na nic nedbá, plave dopředu a střelí gól. Pak se vítězoslavně obrátí na trenéra a řekne: „Tak teď mi snad nic nebudete vyčítat, když jsem dal gól.“ Ten mu odpoví: „No jo, ty jsi dal gól, ale Petrov se utopil.“

Musím uznat, že k dané situaci na šachovnici se tento vtip velmi hodil. Po řešení diagramů obvykle následovaly složitější úkoly. Často jsem například dostal lepší pozici a hodinu na přemýšlení s tím, že ji mám hrát proti panu Dvoreckému, případně i proti jeho počítači. Slavný trenér vysvětloval, že dříve všechno rozebíral sám, ale s přibývajícím věkem to pro něj už je o něco obtížnější. Na druhé straně se ale s přibývajícím věkem rozrůstá jeho kartotéka zajímavých pozic, nad kterými stojí za to se zamyslet. Zhruba po třech hodinách tréninku následovala pauza na oběd. V restauraci jsme si obvykle povídali o různých tématech, například o české i ruské politice, FIDE, trénování, cestování, podvádění v šachu, revolučních návrzích pana Danailova a dalších věcech. Velmistr Dvoreckij se díval celkem kriticky na ruskou politiku i na vedení ruské i světové šachové federace. Na adresu pana Iljumžinova poznamenal, že problém není v tom, že se prezident FIDE údajně přátelí s mimozemšťany, protože to nám nijak neškodí. Mnohem horší je, že se přátelí s některými lidmi, kteří šachu skutečně škodí! (Jedno jméno padlo, ale nebudu ho uvádět.) Bavili jsme se také o literatuře. Mark Izrailevič se pochvalně vyjádřil o Bulgakovově knize Mistr a Markétka. Já jsem opáčil, že mně se ta kniha příliš nelíbila, protože mi připadala temná. To je trochu zvláštní poznámka od člověka, který na sobě má asi pět kusů tmavého oblečení, ale já jsem tak tu knihu prostě vnímal. Pokud nejsem na nějaké důležité akci, tak se o svůj zevnějšek příliš nestarám a oblečením nevyjadřuji žádný světonázor ani své rozpoložení. Spíše tím vyjadřuji to, že na černých kalhotách nejsou vidět ani skvrny od omáčky. Pokud jde o Bulgakovovu knihu, tak jsem tam zjevně nepochopil nějaké narážky na tehdejší režim. Není čemu se divit, nikdy jsem v Sovětském svazu nebyl a doufám, že v něm nikdy ani nebudu.

Po obědě následovaly další dvě hodiny tréninku. Mark Izrailevič většinou ukazoval nějakou zajímavou partii, přičemž občas zadal nějakou tréninkovou otázku. Některé partie jsem znal, ale musím uznat, že poznámky pana Dvoreckého byly výrazně kvalitnější než původní komentáře. Na závěr následovala taková hra. Dostal jsem 15 minut a 5 lehkých či středně obtížných pozic. Za každé chybné řešení jsem ztrácel 5 minut. Při vyřešení prvních tří pozic pod 5 minut nebo prvních čtyř pozic do 10 minut hra končila mým předčasným vítězstvím. Úkolem bylo projít všechny pozice a nepřekročit čas. Pozice byly různé – někde jsem měl najít taktický úder, jinde poziční oběť, správnou výměnu nebo manévr. Nebyl jsem předem upozorněn, co mám od které pozice čekat. Leckdy jsem nějakou pozici zkazil, někdy jsem našel vedlejší řešení. Ani jednou jsem v této hře neprohrál, přestože někdy to bylo celkem dramatické. Každopádně se ale jednalo o zajímavý způsob, jak i v závěru udržet mou pozornost. Nebo ji někdy i najít. Moje forma je totiž dost kolísavá a nejinak tomu bylo i během týdenního tréninku. Prvního dne jsem řešil dost slabě, v dalších třech dnech dobře, pak opět slabě, pak celkem normálně.

Celkově jsem z tréninku měl dobrý dojem, Mark Izrailevič Dvoreckij je inteligentní a pracovitý člověk, který je profesionálem v dobrém slova smyslu. Snad jen ta cena tréninku byla na můj vkus dost vysoká. Odvedená práce mi určitě pomohla porozumět šachům o něco lépe, ale aby nepřišla nazmar, měl bych na sobě dále pracovat. Ne nutně s trenérem, ale rozhodně bych měl být disciplinovanější, než obvykle bývám. (Řešení nejrůznějších cvičení mě bavilo jen málokdy, ať už se jednalo o šachy, matematiku, logiku nebo jazyky. Řešení hodně složitých úkolů mě nebavilo téměř nikdy. Nicméně při písemných pracích, výuce, šachovém tréninku nebo turnajových partiích se ve mně zpravidla cosi zázračně zlomilo a náročná duševní práce mi najednou nebyla proti mysli.)

Po tréninku jsem měl pár dní volna, ale už ve čtvrtek jsem odjel do Polska, abych ve Wroclawi (Vratislavi) odehrál první tři kola polské ligy. Formát této soutěže se totiž změnil, nyní se skládá ze tří částí o třech utkáních. Na žádost družstva jsem nevyjel přímo, ale cestoval jsem vlakem do Katowic, odkud jsem se dopravil autem s ostatními.

Ve vlaku se občas člověk potká se zajímavými lidmi. Při své nedávné cestě do Frýdku-Místku jsem se například bavil se slečnou, která žije ve Francii, studovala jakýsi obor spojený s rozvojovou pomocí, pracovala dlouho v Mali a chtěla se tam zase vrátit. V Africe dostala malárii a musela se léčit v tamní špatně vybavené nemocnici. Profese šachisty není zase až tak náročná.

Tentokrát jsem jel v kupé s jedním mladíkem, který většinu cesty prospal, a s třemi cizinci zhruba mého věku: Alžířankou, Makedoncem a Bulharkou. Byli vzdělaní a přátelští, ale přesto jsem z cestování s nimi byl poněkud nesvůj, protože jsem nevěděl, co si o nich mám myslet. Říkali, že pracují v Praze pro nějaký obchod se suvenýry. Všichni evidentně byli dost zcestovalí. Mezi sebou se bavili anglicky, Makedonec s Bulharkou také svými jazyky, Alžířanka s Makedoncem francouzsky. Bavil jsem se s nimi o všem možném. Říkali mimo jiné, že Češi nemají příliš rádi cizince. Mám mírné paranoidní sklony a právě jsem měl úzkostnou náladu, proto mě některé jejich věty začaly znepokojovat a znepokojeně jsem přemýšlel, s čím vlastně obchodují. Když někdo říká, že při své profesi potřebuje pevné nervy nebo mluví o šéfovi a velkém šéfovi (boss, big boss), nemusí to nic znamenat. Ale některé úryvky jejich rozhovorů mi připadaly o něco podezřelejší. Nemám pocit, že bych nějak vážně trpěl xenofobií, ale když se mi zdálo, že si něco signalizují, raději jsem odešel do jiného kupé. Tam jsem po zbytek cesty seděl vedle nějakého japonského pána, takže mi snad uvěříte, že mi cizinci nevadí. Ale bázlivý a úzkostný jsem býval už od dětství.

V Katowicích mě na nádraží vyzvedl pan Szafraniec, předseda klubu. Kapitán, mezinárodní mistr Grzegorz Masternak, nás dovezl po dálnici do Wroclawi. Cestou jsme se zastavili v motorestu. Chtěl jsem si dát jen salát, ale kapitán mě přesvědčil, že si (na jeho náklady) mám objednat i polévku. Asi to nebyla nejlepší volba – v polévce bylo podstatně více uzeniny, než jsem chtěl sníst. Mísa byla velká, polévka horká. V kombinaci s mým spěchem to vedlo k tomu, že jsem si celkem dost spálil patro. Dásně mě bolely ještě pár dní.

Vpodvečer jsme dojeli na místo. Hotel byl v centru města, hrací sál se nacházel přímo u jednoho z tamních hlavních náměstí. Lidé, kteří šli po chodníku, se mohli prosklenou stěnou dívat na naši hru. Wroclaw má velmi pěkné historické centrum. Není to Praha, ale navzdory své ignoranci a nedostatku času jsem se i já po městě alespoň trochu prošel.

V pátek a v sobotu se hrálo od patnácti hodin, v neděli od deseti. Pro nejnáruživější šachisty byl na sobotní dopoledne zorganizován bleskový turnaj.

V pátek nás čekal těžký zápas s hlavními konkurenty. Já jsem se utkal s Radoslawem Wojtaszkem. V zahájení se mi podařilo soupeře překvapit a získat mírně lepší hru, ale potom jsem jedním neopatrným tahem převahu zase ztratil. Naštěstí jsem si to uvědomil, včas jsem se přeorientoval a dokázal jsem vynutit remízu. Zápas nakonec skončil naším vítězstvím v poměru 4,5:1,5, když se prosadily naše zadní šachovnice.

V sobotu dopoledne jsem se šel s předsedou klubu a jeho ženou podívat na „radslawickou panoramu“, což byl 15 metrů vysoký panoramatický obraz, zachycující vítězství polské armády nad ruskou. Polákům velel slavný generál Tadeusz Kosciuszko. Poláci vyhráli bitvu, ale ve válce tehdy měli poslední slovo Ruskové a Kosciuszko musel opustit zemi. Odcestoval do Ameriky a zúčastnil se tamní bitvy proti Anglii, v níž Spojené státy získaly nezávislost. Jmenuje se podle něj jedna hora v Austrálii. (Tuším, že je to ta nejvyšší.) Obraz byl opravdu zajímavý. Jestli jsem dobře porozuměli, čtyři malíři na něm pracovali po celý rok, aby na gigantické ploše zachytili čtyři výjevy z bitvy. Celé dílo nějakou dobu bylo uschováno ve Lvově, nakonec se ale dostalo do Wroclawi, kde pro ně byl vybudován pavilon. Poučné!

Odpoledne jsem hrál s velmistrem Markowským (to příjmení se píše s měkkým i, ale české skloňování cizích jmen vypadá divně téměř vždy). Po tazích 1.Jf3 d5 2.c4 d4 soupeř namísto očekávaného 3.g3 zahrál 3.b4. Někdo to na internetu vtipně okomentoval, že se děje něco mimořádného – velmistr Markowski odehrál už tři tahy a žádný z nich nebyl g2-g3. (Soupeř tak obvykle hraje už v prvním tahu.) Za chvíli ale na internetu bylo komentářů podstatně více. Odpověděl jsem „Cimrmanovým gambitem“, tedy 3…g5. Pokud je mi známo, zahrál jsem tedy novinku už ve třetím tahu! Nad touto variantou jsem strávil desítky hodin, ale přesto jsem už po pěti tazích byl mimo přípravu. Po osmi tazích vznikla mimořádně chaotická pozice. V zahájení jsem mohl mít problémy, ale soupeři ta pozice nevyhovovala a já jsem získal dobrou hru. Potom ale následovalo hrubé přehlédnutí z mé strany, soupeřova nepřesná reakce, můj boj o remízu, potom jsem naopak stál příjemněji a nakonec partie skončila dělbou bodu. Nerozhodně skončil i celý zápas. Byli jsme jasnými favority, ale nevyhráli jsme ani partii a snadno jsme mohli nějakou prohrát. Moje partie vzbudila zaslouženou pozornost. Jsem rád, že jsem měl možnost sehrát něco tak tvůrčího a neobvyklého, ale s úrovní své hry spokojen nejsem.

V neděli jsme hráli se silným družstvem. Já jsem se utkal se Zbyňkem Hráčkem! Po sedmi tazích vznikla pozice, která v mé databázi není, ale Zbyněk ji ještě znal. Přestože hrál černými figurami, mohl v zahájení převzít iniciativu. Ale tady se projevila mimo jiné jeho neúčast na tréninku s M. I. Dvoreckým. Zbyněk spotřeboval v zahájení mnoho času, přesto ale nedokázal vyřešit situaci nejlépe. To bylo dáno i tím, že na šachovnici stála dost ostrá pozice, která stylově více vyhovovala mně. Zbyněk ale nehrál špatně a stále měl celkem dobré vyhlídky na remízu. Potom ale do průběhu promluvila jeho časová tíseň. Když mi po časové kontrole mi zůstali dva pěšci navíc, Zbyněk se vzdal. Zápas nakonec skončil 4-2 v náš prospěch. Potom jsem šel na oběd a po něm mě náš kapitán odvezl autem do České Skalice, odkud jsem dojel do Prahy vlakem. Dalšího dne, tedy v pondělí, jsem si vyzvedl kubánské vízum a nabalil věci na Kubu. A v úterý brzy ráno mě čekala další cesta. Ale o ní napíši až někdy příště…