Léto je tady! Svítí slunce a počasí přímo vybízí ke koupání. Subtropické klima přeje spíše odpočinku než práci. Jak pravděpodobně víte, začátkem července pravidelně odlétám na řeckou ligu. Už jsem o ní psal tolikrát, že pro mne bylo obtížné přijít s něčím novým. Letos se mi to podařilo. Řeckou ligu tentokrát nehraji. Mé staré dobré družstvo sice sehnalo peníze na mou letenku, na ubytování i na honorář, ale přišel zásah zvenčí. Tuším, že v antických divadelních hrách se tomu říkalo „deus ex machina“ (bůh na stroji), ale v tomto kontextu bych slovo „deus“ nepoužil. Liga se měla konat od 3. do 8. července.

Pak ale premiér Tsipras vyhlásil referendum na 5. 7. a zanedlouho se objevila vyhláška, která zakazovala pořádání téměř všech sportovních akcí na území Řecka od 4. do 6. července. Předpokládám, že se nejednalo o podvrh, i když na internetu si člověk může být jistý jen málokdy. Ať už tak či onak, řecká liga se ve stanoveném termínu každopádně konat nebude. Dozvěděl jsem se o tom 30. června, první signály přišly o dva dny dříve. Informaci o zrušení řecké ligy jsem přijal klidně. Letenku mi zaplatilo družstvo, takže po finanční stránce jsem vyvázl bez úhony. Koupání v moři mne lákalo a spojení se šachovým turnajem by bylo vítané, ale při pohledu na nepřečtené knížky v domácí knihovně jsem rád, že si na ně snad konečně najdu čas. V posledních dnech se snažím skloubit tělesné a duševní potřeby. Zdá se mi, že téměř celé dny trávím čtením a jídlem. Již staří Řekové přišli s myšlenkou harmonie tělesných a duševních hodnot, ale jejich kalokagathia určitě vypadala jinak. Zatímco já jsem s řeckou ligou neměl žádné výdaje, mé družstvo dopadlo hůře. Muselo zaplatit letenky a ani zálohu na ubytování mu nikdo nevrátí. Něco se zjevně stalo špatně, přičemž příčiny neleží v mém oddílu. Pokud si myslíte, že chci psát o politice, jste na omylu. Nechce se mi obhajovat současný ekonomický systém ani řeckou vládu a mám pocit, že jejich kritika by byla ztrátou času. Nechci se zdržovat něčím, co za mne rádi a lépe udělají jiní. Tématem mého textu jsou chyby. V daném případě se určitě nějaká chyba stala, protože družstva na zrušení turnaje doplatila a někteří hráči rovněž. Omyly děláme všichni, ale někdy se z nich můžeme poučit. V teorii to ovšem je snazší než v praxi. V poslední době jsem udělal mnoho nejrůznějších chyb, ať už na šachovnici, nebo mimo ni. Pokusím se z nich načerpat nějaké poučení. O svých nedávných neúspěšných šachových vystoupeních bych toho mohl napsat mnoho, ale závěry musím učinit sám. A hlavně podle nich jednat. Dobře vím, že nemám hrát mnoho soutěží po sobě, že nemám při turnajích číst internetové diskuse a že si mám tah před provedením promyslet, ale v praxi se „moje soutěže“ v některých obdobích kumulují, bez internetu se cítím velmi osamělý (zejména ráno a v cizině) a na pečlivý propočet variant nebo krátkou taktickou prověrku mi leckdy nezbývá klid nebo energie. Pan Dvoreckij někde psal, že některé dobré rady vyžadují ještě deset dalších, které říkají, jak původní doporučení dodržet. Něco na tom bude. V tomto článku nenabízím žádné nové, převratné recepty. Raději zveřejním pro pobavení zveřejním dva své nedávné nešachové omyly. Ve své předchozí úvaze jsem psal mimo jiné o tom, že si nepravidelně dopisuji s kamarádkami a když neodpovídají, obávám se, zda jsem si nespletl e-mailové adresy. O necelé dva týdny později se mi něco podobného skutečně stalo. Poprvé! Potřeboval jsem do mailu napsat elektronickou adresu jedné slečny. Napsal jsem její jméno do hlavičky dopisu a počítač automaticky doplnil kontakt, který jsem zkopíroval do zprávy. Ale pak jsem zapomněl její text vymazat z hlavičky. V tom dopise jsem o dotyčné nenapsal nic špatného, ale přesto to byla dost trapná chyba. Obsah dopisu jí zjevně nebyl určen. O dva měsíce později se mi stalo zhruba totéž, když jsem organizátorovi jednoho turnaje poslal kontakt na klubového kolegu. Byl jsem překvapen, když mi spoluhráč poděkoval! Mám o důvod více psát o svých známých pěkně – co kdybych jim omylem poslal kopii mailu? V roce 2003 se mistrovství Evropy družstev konalo v bulharském Plovdivu. Účastníci dostávali košile s logem soutěže. Jednu jsem dostal také já a občas jsem ji nosil. Nedávno jsem ale zpozoroval něco divného. Ve své šatní skříni jsem našel dvě košile z tohoto turnaje! Biolog by možná usoudil, že se košile rozmnožila, mně ale toto vysvětlení připadalo nepravděpodobné. Současně jsem nevěřil, že bych měl dvě stejné košile po celou dobu. Vlastně ne úplně stejné, jedna byla větší a druhá menší. Nějakou dobu jsem přemýšlel, komu z reprezentace a kde jsem mohl košili omylem sebrat. Nakonec jsem s pomocí ChessBase zjistil, že jsem ji asi vzal velmistru Andreji Sokolovovi na francouzské lize. Při svém denním režimu (vstávání před pátou hodinou ranní) bych uvítal jednolůžkový pokoj. Možná příště budu bydlet sám, protože teď budu v klubu známý jako nebezpečný kleptoman, který bere spolubydlícím košile. Nepsal jsem, jak je přínosné analyzovat chyby a vyvodit z nich závěry?