Naštěstí jsem si přečetl první díl i s reakcemi čtenářů (vesměs milými) a hned jedna z prvních byla moc trefná.

Čtenář „mh“ – tipoval bych to na ing. arch Martina Habinu z Brna (kterého jsem naposledy viděl před několika měsíci tamtéž, připravujíce se na ranní utkání družstev tanečními kreacemi v topless baru hluboko nad ránemJ) – píše:

 „… Davida mezi šachouny neřadím, byť jsou jeho mimikry skoro dokonalé.“

Protože i sám IGM Navara na to se mnou onehdá zavedl řeč, musím tím „část 2“ začít.

Navíc tedy s vědomím, že to třeba bude zase číst (což u Ivančuka, Korčného ani Kramnika nehrozilo ani náhodou).

Nuže: Čert vem nějaké dělení šachouni/nešachouni. Kdybych měl DN charakterizovat – nemluvil bych o šachovém propočtu nebo širokém rozhledu nebo společenské neobratnosti. Myslím, že je to asi nejpoctivější člověk v naší zemi, fyzicky neschopen nejen podlého jednání, ale ani třeba ironie.

Nenapadá mě vhodný příklad z praxe, tak si jeden vymyslím. Než jsme hráli simultánku s IGM Polgárovou, říkal jsem vesměs ustálené sestavě chlapíků pro odlehčení něco ve smyslu: „… dneska to bude v pohodě, přece nás neporazí ženská“. Velmi jsme se tomu smáli (myslím, že jsme pak neuhráli ani půlku), ale vsadím boty, že být tam s námi DN, řekl by naprosto vážně svou nenapodobitelnou dikcí: „To s Vámi nesouhlasím, velmistryně Polgár je velice silná šachistka, zejména v rapid šachu a taktických pozicích. Patrně nad Vámi zvítězí.“

Taky je DN u šachů neuvěřitelně bojovný.
Ale tu poctivost vidím ještě výrazněji. Kdybyste si u někoho chtěli schovat peníze, u DN byste měli 100% jistotu, že Vás nepodvede. Akorát asi o dost nižší jistotu, že to někde neztratí.:-)

Přeji mu jen to dobré. Nejen v šachu.

Dobrý tedy nebyl pražský souboj DN s IGM Polgárovou, kde měly své místo ženské zbraně a krutost. To Judita vědomě zvyšovala volbou oblečení a obuvi. Vypadala velmi dominantně a David jako katolický studentík, který omylem vešel do nevěstince s přísnější mamá a moc si tu situaci neužívá.

Ale i já, velký světákJ, hraju šachy s ženskými, dětmi a starými/nemocnými lidmi – daleko hůře, tak co.

Mistrem hry proti ženám je naopak bezesporu Vlastimil Hort. Koneckonců je potřetí šťastně ženat, tak asi ví něco, co ostatní nevědí. Respektive určitě to ví a často se o znalosti žen rád rozdělí (zvlášť pokud před tím vyhraje partii). Jeho rady se dost shodují se strategií JP, akorát inverzně. Přesto ho ženy bezmezně milují. Tak to holt na světě chodí.

Je to taky jediný z uvedených velmistrů, kterého mohu označit za svého přítele a jediný, se kterým jsem hrál v jednom družstvu. Znám ho tak dobře a mám ho rád, až se mi o něm blbě píše. Takže jen klišé (byť pravdivé) – vtipný a normální člověk, jak lidé, co skutečně něco dokázali, bývají. Na rozdíl od těch, co se do toho snaží stylizovat.

Velmistr Hort také patří do početné generace šachových hvězd, které už tu nikdy nebudou. Stejně jako nikdy už nebude generace režisérů jako Fellini a Bergman nebo spisovatelů jako Škvorecký a Kundera. To je na jednu stranu smutné (kam ten svět spěje?), na druhou stranu z hlediska šachových legend – neumírají hlady jako mistr světa Steinitz, ale mají nepřerušovaný proud pozvánek na všechny možné šachové akce světa. Jsou doživotní obchodní značkou.

O patro výše v tomto duchu ještě ční Kasparov s Karpovem. Poslední mistři světa, které znal i řidič tramvaje, co právě stojí u nás před barákem.

O Kasparovi jsem psal v prvním díle. Karpova jsem zažil na mondénní akci v Bratislavě, kde koňaky X.O. tekly proudem a na webu praguechess.cz by se možná ještě našly nějaké fotky.

Pro mě je to velmistr s největší proměnou osobnosti. Z čtyřicetikilového neduživce, který skoro fyzicky nebyl schopen dokončit zápas s Korčným i Kasparovem – je obtloustlý padesátník s tváří bonvivána. Z hráče krystalického stylu (pro nás tupce o tolik příjemnějším pro přehrávání partií než chaotici, útočníci a mistři zahájení), který ve své době byl o dvě třídy lepší než zbytek světa – šachový otloukánek pro kdekterého počítačového juniora. Z držitele komsomolských vyznamenání, předávaných L.I. Brežněvem – muž se šarmem užívající peněz a postavení.

K člověku, kterého jsem jako výkladní skříň sovětské šachové školy neměl rád a vždy fandil jeho soupeřům – musím říci asi tolik: dnes bych mu přál i proti Korčnému i proti Kasparovovi. Je to minimálně příjemný společník.

I když ne tak jako třeba Kaválek, Spasskij či Olaffson. Ale to bych musel napsat díl č. 3.