O šachistech se povídají různé věci. Údajně to jsou geniální blázni, kteří bleskově počítají kombinace na čtyřiašedesáti polích, ale neporadí si v běžných životních situacích. Prý mají fenomenální paměť, ale zároveň jsou velmi roztržití. Nemám rád podobná zobecnění, ale musím uznat, že ta poslední charakteristika má něco do sebe, roztržitých šachistů znám dost. A sám jsem jedním z nich.
Šachy jsou velmi složitá hra. Hluboké soustředění pomáhá proniknout do jejích tajů. Když člověk hledá složitou kombinaci nebo řeší jiný náročný abstraktní problém, potřebuje na chvíli zapomenout na okolní svět. Proto intenzivní soustředění a roztržitost často kráčejí ruku v ruce.
O mé roztržitosti se tradují historky, z nichž mnohé jsou pravdivé. A některé příhody z mého dětství znějí velmi pravděpodobně, ale už si na ně nevzpomínám. Běžné zážitky se totiž z paměti vytrácejí rychleji než mimořádné události.
Je zajímavé, že u mne roztržitost často kráčí ruku v ruce se šachovými úspěchy. Dovolím si uvést pár příkladů.
Počátkem roku 2007 jsem poprvé hrál hlavní turnaj ve Wijk aan Zee, poklidné obci vzdálené 35 kilometrů od amsterdamského letiště. Na devatenáctidenní pobyt jsem si přivezl mnoho věcí. „Hlavně nezapomeň, že máš tři zavazadla,“ zdůrazňovali mi rodiče před odletem. Po přistání v Amsterdamu jsem si vyzvedl kufr a vydal se k domluvenému místu srazu, kde čekali řidiči, aby odvezli soutěžící do Wijk aan Zee. Ke konci cesty jsem si uvědomil, že jsem v metropoli nechal jedno zavazadlo. Kupodivu se neztratilo ani je nezneškodnili pyrotechnici. Ochotný řidič mi pro kufr zajel. Bylo mi trapné, že na mou roztržitost doplácejí jiní. Od té doby si dávám o něco větší pozor a raději cestuji jen se dvěma zavazadly. Ještě doplním, že v hlavním turnaji jsem tehdy dosáhl dobrého výsledku.
Historie se ale občas opakuje. Při cestě na polskou ligu v září roku 2012 jsem si zapomněl ve vlaku kufr. Naštěstí GM Krzysztof Bulski, můj oddílový kolega, dokázal zkontaktovat vlakový personál a pana rozhodčího Delegu, který ve Varšavě zavazadlo vyzvedl a dovezl na ligu. Oběma tímto děkuji! Já jsem mezitím dojel do Gorzówa a ubytoval se tam v hotelu. Krátce po příjezdu jsem si zabouchl kartu („klíč“) od pokoje vevnitř, takže recepční věděli, s kým mají tu čest. Tehdy jsem vyhrál na 1. šachovnici všechny tři partie.
Roku 2014 jsem se při cestě na francouzskou ligu začetl do šachového časopisu a musel jsem vyskakovat s těžkým kufrem z rozjíždějícího se vlaku. Bolelo to nejen bezprostředně po skoku, ale až do konce soutěže. Přestože jsem hrál šestkrát černými, v turnaji jsem uhrál 6,5/10 a mírně vylepšil svůj rating.
V roce 2015 jsem si půjčil v knihovně detektivku a vzal si ji s sebou na Bundesligu. Byla až příliš zajímavá – v odletové hale jsem se začetl a personál musel mé jméno vyvolávat rozhlasem, ačkoliv jsem byl na doslech i na dohled. Odlet jsem stihl a vyhrál jsem obě partie, což se mi do té doby v nejvyšší bundeslize nikdy nestalo.
Na mistrovství Evropy v Göteborgu jsem uhrál na 1. šachovnici 6/9 proti silným soupeřům. Při návratu jsem na letišti nemohl najít letenku, musel jsem si na poslední chvíli zařizovat novou a k letadlu mě a další dva opozdilce dovezl zvláštní autobus. Tu původní jsem po příjezdu do Švédska vyhodil, aniž bych si uvědomil, že je zpáteční… Tento traumatizující zážitek mě povzbudil ke studiu cizích jazyků, což se mi později nejednou vyplatilo. Například když jsem někde něco zapomněl.
Roztržitost mne ale pronásleduje už od dětství. Když jsem v deseti letech poprvé jel s IM Josefem Přibylem do Německa na ligu, zapomněl jsem si pas. Pan Přibyl mě musel vysadit v Chebu a mám pocit, že mi tehdy ještě koupil lístek na vlak do Prahy. Mí trenéři se mnou v dětství měli velkou trpělivost, za což jim děkuji.
Pas jsem zapomněl také v hotelu v Chanty-Mansijsku, když jsem se roku 2005 vracel ze Světového poháru. Při příjezdu si recepční vyžádal(a) pas a při odjezdu jsem si na něj nevzpomněl. Naštěstí mi pro doklad někdo dojel a let jsem stihl.
O dva roky později jsem jel na stejný turnaj se sekundantem. Neměl se mnou lehkou práci, musel mě pokaždé upozorňovat, kdy mám odbočit, abych došel do hracího sálu. Proto před zpáteční cestou přes Moskvu do Prahy vzal k sobě všechny čtyři letenky. Když je v Chanty-Mansijsku předal slečně u přepážky, všechny si je nechala. I ty z Moskvy do Prahy. Na to jsme ale přišli až v Moskvě na letišti Šeremetěvo. Na letišti Vnukovo, na něž jsme předtím přiletěli, nás prý vyvolávali místním rozhlasem s tím, že jsme ztratili pasy a letenky. Sdělovací prostředky občas zveličují…
Samozřejmě nejsem zdaleka jediným roztržitým šachistou. Z knížek znám mnoho podobných příhod, smyšlených i pravdivých. Ve sporu mezi tradicionalisty a modernisty zůstávám neutrální – moje historky nejsou ani lepší, ani horší. Technologie se prudce mění, ale lidský mozek zůstává podobný jako před staletími.
Ještě bych toho o roztržitosti mohl napsat mnoho, ale teď si na další své příhody nemohu vzpomenout. Snad někdy příště…
převzato z :
http://www.blog.praguechess.cz/index.php?blog=navara&orderby=271802&strankovani=0