Zdá se mi skoro neuvěřitelné, že to bude rok, co jsem zde naposledy publikoval článek. Jak ten čas letí…obzvláště teď. Byla doba, kdy jsem mohl čas prodávat, nyní bych ho ve velkém kupoval, časy se mění. Měl jsem několik rozepsaných textů k publikování, ale bohužel, zatím jsem je nedokázal dokončit. Málo času, žádná múza. Múzu potkávám pouze při procházkách s malou, ale rychle zase uteče, když se vracím domů. I teď, když píši tento text, je to takové kostrbaté, není to ono. Například v parku s kočárkem, mi hlava pálí jako ranní kamna. Škoda, že není nějaký přístroj, který by dokázal myšlenky dát na papír. Z diktafonu by určitě neměla radost malá, už tak se musím vyhýbat štěkajícím psům. Pokusil jsem se sestavit několik myšlenek o šachu, řekl bych, kočárkových myšlenek. Časově jsou různorodé.
Že šachy jsou dobré k rozvoji samostatného myšlení, rozvíjí logiku a další funkce mozku je obecně známo, nicméně šachy jsou ještě více. Šachy rozvíjí celého člověka, i jeho duši. Těžko to popsat, je to snad symbióza krásy, úžasu a maximálního pohlcení. Každý šachista to zná a ví, že čas je opravdu relativní a šachy podobně jako hudba jej mohou „rozsvítit“. Nicméně všechno má dvě strany a někdy šachy přinášejí smutek. Jako v životě.
Proč muži hrají lépe šachy než ženy? Jsou hravější. Kolik patnáctiletých dívek hraje hry na počítači a kolik patnáctiletých kluků? A jak se to mění ve dvaceti letech? Dospělý muži si kolikrát dokáži hrát jako malé děti. Ne nejednou jsem byl svědkem, jak dva „fotři“ si hrají s autíčkem ovládaným na vysílačku s ještě větší intenzitou, než jejich ratolesti.
Naše špičková šachová mládež (tak do 25 let) by potřebovala větší podporu. Měli by se vytipovat určití hráči a budou-li chtít, tak s nimi sepsat speciální smlouvu. Ta by zahrnovala velkou podporu, ale i povinnosti a do budoucna spolupráci při rozvoji dalších talentů. Tato vybraná elita by měla osobního trenéra – silného praktického hráče (minimálně IM). Tréninky by byly časté a pravidelné. Trenér by se snažil předat všechno, co se o šachu dozvěděl (obrovská důležitost je zahájení/přechod do střední hry + analýza partií + rozehrávání pozic na slabiny žáka). Samozřejmě by si museli vyhovovat. Právě spolupráce se silným praktickým hráčem mi chyběla po mých 17 letech. Nicméně je otázka, zda by toto bylo finančně únosné a výhodné pro svaz. A zda by vůbec takovou smlouvu šlo vymyslet. K tomu bych chtěl jenom dodat, že jsem byl v šoku, když jsem se poprvé střetl s (v té době) IM Vokáčem a GM Medunou. Analýza po partii mi ukázala, že ti hráči jsou daleko, daleko jinde, jinak hodnotí pozici, jinak ji rozehrávají, mají úplně jiný pohled. Daleko více rozuměli šachu – to byl propastný rozdíl. A to jsem měl elo už 2285 a šel jsem nahoru a v jedné partii jsem mohl ohrozit „kohokoliv“. Pro mě byl rozhodující rok 2006. Do té doby jsem se skutečnou prací jen flirtoval, po mé památné partii s Alešem Jedličkou (byl jsem na sebe tak nazlobený, že jsem měl chuť si uříznout hlavu a vykopnout ji na měsíc), jsem do skutečné práce hluboko proniknul. Musel jsem ale strašně moc času ztratit na to, co bych se silným praktikem dozvěděl tak 10x rychleji.
A A A A A …klasický tréninkový cyklus. Zjistil jsem však, že lepší je například: A A B A A X A C C A X atd. Kdy A je normální trénink, B je zvláštní trénink, C je odpočinek a X je něco extra co vás vyvede ze zaběhnutých kolejí (třeba procházka v parku s řešením na slepo lehkých studií). Nejde každý den dělat stále stejně. Jsou různé dny s různou energií.
Je obtížné vědět, kdy je třeba čas na pauzu a kdy pouze vaše lenivost dává signály, že trénink je třeba opustit. Nicméně to ani není tak otázka vědění, jako cítění.
Myslím si, že obrovskou roli v šachu, ale i obecně v životě hraje intuice.
Koncentrace a soustředění. To je alfa a omega. Ostatní věci se kolem tohoto středu točí. V šachu bych ještě vyzdvihnul odhodlanost (vůli) a výdrž. Za šachovnicí i mimo ní.
Kolikrát jsem slyšel, že šachisté jsou podivíni. Ano, někteří více a někteří méně, ale kdo dneska není podivín? Asi byste ani nevěřili, kolik na první pohled seriózních/normálních lidí má nejrůznější psychické problémy. Už nejde definovat „normálního člověka“. Pokud to vůbec někdy šlo. Kdyby nebylo nejrůznějších podivínů, tak asi ještě jezdíme v drožce a pivo si chladíme v potoce.
Kdo byl nejlepší šachista všech dob? Na toto téma jsem měl chuť už hodně krát něco napsat, ale dosud jsem nedokázal určit další pořadí po Bobbym Fischerovi. Bobby je jasná jednička. Dokázal toho v šachu tolik, jako zatím nikdo jiný a měl takovou převahu, která se od doby prvního mistra světa neviděla (120 elo bodů!). Dokázal vyhrát 19 partií v řadě, dal 6:0 špičkovému velmistrovi a exmistru světa, který vzácně prohrával, nadělil v posledních 4 partiích šokujících 4:0. Navíc mistra světa zcela hladce rozdrtil, i když prohrával 2:0. Dokázal zlomit moc východu, což se v té době zdálo naprosto nemožné. Bobby Fischer neměl asi takový talent jako A. Karpov nebo J.R. Capablanca, ale dokázal ho plně využít. Šachu se oddal na 99%. Problém spíše pro mě byl, koho dále dát na pomyslný žebříček. Zbyly mi jména: Kasparov, Karpov, Aljechin a Capablanca. Laskera, který byl mistrem světa 27 let, jsem musel vyškrtnout, protože nehrál zápas s Rubinsteinem a Tarraschem, když byli na vrcholu sil (s Tarrasechm hrál, ale v době, kdy byl Tarrasch dávno za zenitem). Navíc už v roce 1914 podle mne byl Capablanca o něco silnější než Lasker. První mistr světa měl smůlu, že musel počkat, až zemře legendární Američan, aby mohl bojovat o MS. Botvinnik byl nesporně veliký šachista, ale neměl takovou převahu jako výše uvedeni mistři světa a také se na nějakou dobu vzdálil od světa šachu. Na druhé místo bych dal Garry Kasparova. Kasparov to měl strašně těžké, protože musel bojovat s gigantem šachu, Karpovem. Nechce se věřit, že tolik zápasů s Karpovem mladý Kasparov ustál. Karpov v roce 1984-87 byl nesmírně, ale nesmírně silný šachista. Navíc v 90. letech byl Kasparov suverénní jedničkou. Proto bych dal Kasparova na druhé místo. Trochu ostuda je, že neměl legendární mistr světa možnost odvety s Kramnikem… Na další místo bych dal…a to je nyní problém. Kdo z trojice Aljechin, Capablanca a Karpov byl „historicky“ silnější? To je pro mne velmi těžké. Chce se napsat, že Aljechin byl lepší než Capablanca, když ho porazil. Ale byl to pouze jeden zápas, který Kubánec hrubě podcenil. Je škoda, že nebyla odveta. Capablanca zase byl v podstatě neporazitelný, dlouhých 8 let a měl jasnou převahu před zbytkem světa. Již „dlouho“ před rokem 1921 byl světovou jedničkou. V zápase s Laskerem to hladce potvrdil (nutno ale dodat, že Lasker byl vynikající šachista a v odvetném zápasu někde v Evropě by to neměl Capablanca jednoduché). Tyto dva velikány bych dal na stejnou úroveň. Aljechina genialita a hlavně výkony v 30. letech se vyrovnají Capablancovým úspěchům. Zbývá Karpov. Karpov měl velkou smůlu, že nedokázal plně rozvinout svůj talent. To by asi dokázal, kdyby hrál zápasy s Fischerem. Musel by ještě daleko více trénovat a dřít, aby měl šanci proti Američanovi. A musel by jít dále, než kdy došel (Karpov herně poskočil po zápase s Korčným v roce 1978), ale to se nestalo. Karpov po odchodu Fischera byl jasnou jedničkou. Nemusel se už moc namáhat, pouze v zápase s Korčným. Myslím si, že pak na to tak trochu doplatil v zápase s mladým Kasparovem, jinak by zápasy v 80. letech vyhrál. Nicméně od roku 1975 do roku 1985 byl Karpov jasnou jedničkou. Takže co teď? Koho dát na třetí místo? Stále nevím J Asi bych prostě dal třetí až páté místo při stejném „pomocném hodnocení“: Capablanca, Aljechin a Karpov. Magnuse Carlsena zatím do tohoto žebříčku nepočítám. Myslím si, že šachově ještě vyroste, podobně jako Fischer svoji hru zpřesní a půjde na 2900+.
Kdybych měl říci jednu jedinou radu mladým šachistům, zněla by: bojujte, riskujte! Žádné krátké remízy. Nic takového, hrajte jako (mladý) Fischer. Pokud se jednou rozhodnete dávat krátké remízy, je cesta zpátky nesmírně těžká. Myslím si, že každá krátká remíza vám trošičku sebere váš šachový um. Vím, co píši, sám jsem měl dost krátkých remíz. Není divu, že šachista, který si zvykl hodně partií bez boje remízovat, v kritickém momentě selže. Je pak to nesmírně těžké napravit.
Šachy a zdraví. Je smutné, kolik skvělých velmistrů tak brzy odešlo z tohoto světa. Pro mě bylo asi nejsmutnější číst o osudu prvního mistra světa. Jako v každé jiné činnosti platí, že když něco děláte pro radost, tak vám to život prodlužuje (nicméně nemyslím tím vše, třeba kdo pije litr rumu pro radost každý den, tak asi si život moc neprodlouží, ačkoliv stále lépe pít litr rumu, než litr ruské, doma pálené vodky). Šachový profesionál (a kolikrát nejen on) je pod velkým tlakem a stresem. Je proto důležité, aby velkou pozornost obrátil k pohybu (nebo sportu), aby nějak stres ze sebe dostal. Bohužel stále dost šachistů stres ventiluje večerním pitím se smaženým sýrem a hranolky (to jsem měl zrovna dnes na oběd J ). Obecně šachy život prodlužují, protože ve stáří vám přinesou barvu do života, činnost. Můžete hrát partie na internetu, sledovat partie na živo, číst různé zprávy o šachu, jezdit po turnajích za kamarády, zkrátka něco dělat, žít, dýchat. Nebo zajít za Frantou do hospody a pěkně mu to natřít, lišák jeden, zkouší hrát tu slovanskou s …Ja6, ale fritz už poradil. Dneska mu dám takovou baňu, až zapomene pít pivo!
*převzato z : http://www.blog.praguechess.cz/