Někdy na jaře mě pan Murdzia pozval do polského Lublinu na uzavřený velmistrovský turnaj. Pan Murdzia je nejen mezinárodní mistr a vysoký činitel Polského šachového svazu, ale především mnohonásobný mistr světa v řešení. Asi před rokem jsem dostal od Polského šachového svazu vyznamenání a myslím, že to byla i jeho zásluha. (Polskou ligu hraji přes 10 let a jakž takž znám jazyk, ale i tak mne ocenění překvapilo.) Lublinští organizátoři měli ambiciózní plány, které museli mírně zkorigovat kvůli omezeným finančním možnostem. Namísto původně plánovaného uzavřeného turnaje se nakonec konal zápas Polsko vs. Evropa, hraný scheveningenským systémem. Barvy domácích hájili velmistři Kacper Piorun, Mateusz Bartel a Jacek Tomczak, za hosty nastoupili Ukrajinec Martyn Kravciv, Řek Dimitrios Mastrovasilis a Čech já.
Lublin je téměř čtyřsettisícové město ve východním Polsku. Sídlí tam několik univerzit, za vidění stojí i místní historické centrum, které je malé, ale malebné.
Město původně mělo převážně židovské osazenstvo, což změnila tragická druhá světová válka. V hotelu jsem jednou potkal skupinku starých izraelských turistů, ale na ulicích města kvůli všudypřítomné polštiny nejčastěji zněly ukrajinština, ruština a angličtina. Já jsem se domlouval polsky. Má znalost jazyka není dokonalá, ale přizpůsobil jsem se natolik, že jsem na smlouvu napoprvé napsal „Dawid“ a musel jsem ji vyplnit podruhé.
S vyplňováním dokumentů měli potíže i jiní. Mateusz Bartel v první polovině turnaje završil všechny partie smírně. Při vykazování výdajů žertoval: „Nevím, co mám napsat jako cíl cesty. Šest remíz?“
Tak dlouho jsem váhal, jak se do Lublinu dopravit, až byly nejvhodnější letenky vyprodány. Za této situace byl vlak jasnou volbou. Cesta tam mi trvala deset a půl hodiny, ale proběhla bez problémů. Během cesty jsem věnoval zhruba stejně času čtení, psaní a spaní – přibližně po třech hodinách. Potřeboval jsem okomentovat dvě partie ze zápasu s Richárdem Rapportem a k jedné z nich do (východo-)německého Schachu připojit i krátký slovní komentář. Zbývající čas jsem věnoval přípravě, pitnému režimu a přestupu na další vlak. Možná bych měl raději napsat, že jsem věnoval po třech hodinách samostudiu, tvůrčí činnosti a relaxaci – zní to lépe a s výjimkou té tvůrčí činnosti to je pravda.
Organizátoři se starali a svou úlohu zvládli bez problémů. Ubytování a stravování jsme měli zajištěné v hotelu Mercure, nacházejícím se dva kilometry od hracího sálu. Tím byla historická soudní budova, která v současnosti hostí především svatby.
Mé první dojmy ve městě byly jednoznačně kladné. O historickém centru jsem již psal. Naproti hotelu se nacházel rozlehlý park, v němž se procházely páry a někde na lavičkách odpočívaly nebo se učily i osamělé studentky. (Ve městě byly i další parky, ale předpokládám, že s méně příznivou demografickou strukturou osazenstva. Blízkost univerzit přeci jen byla znát.) Přiznám se, že podobné místo mi v Praze chybí. V jednom odlehlém koutě parku bylo na staré zdi graffiti – složitá rovnice s integrály, doprovozená textem „Prove it if you dare!“ (Dokaž to, pokud se odvážíš!). O kousek dále někdo napsal báseň. Podle mého soudu dobrou. Věděl jsem, že graffiti může být umění, ale netušil jsem, že to někdy je i věda…
Turnaj se navzdory původním předpokladům hrál scheveningenským systémem, v němž se tři Poláci dvakrát utkali s každým ze zahraničních hráčů. Losování proběhlo poněkud netypicky, v důsledku čehož čtyři účastníci ze šesti hráli tři partie po sobě stejnou barvou! Já jsem střídal pravidelně, což mi plně vyhovovalo.
Když se člověk někde cítí dobře, většinou se to příznivě odrazí i na výsledcích jeho práce. Nejinak tomu bylo u mne. Abych byl objektivní, tak při dvou partiích (první a třetí) soupeři byli nachlazení a ve třech partiích jsem využil velkých chyb domácích hráčů. I tak jsem ale se svou hrou velmi spokojen. Ale ve škole jsem se učil, že předbíhat se nemá. Podívejme se proto na turnaj od začátku.
V prvním kole jsem Kacpera Pioruna zaskočil v zahájení. Zareagoval nesprávně a již po 10 tazích stál špatně. Následovala hra na jednu branku, která skončila gólem.
Ve druhém kole Mateusz Bartel vyšel ze zahájení s mírnou převahou, kterou mohl díky mé nepřesnosti zvětšit. Místo toho vše skončilo opakováním tahů.
Ve třetím kole jsem bílými porazil Jacka Tomczaka. Ten v zahájení ztratil pěšce a pak ustoupil králem pod útok. Začal jsem počítat složité varianty a rozhodl se pro tah, po němž mohl soupeř sebrat mého jezdce třemi způsoby. Nějak jsem si neuvědomil, že mi nadále visí věž. Mé hrubé přehlédnutí ale nevedlo k chybě, zvolený tah byl celkem dobrý. To mi připomíná jednu mou definici: „Intuice je schopnost volit správná řešení navzdory jejich nesprávnému nebo nedostatečnému zdůvodnění.“ Nemyslím to úplně vážně a když se něco takového stane jednou, samozřejmě mluvím o přehlédnutí. Ale když se to děje často, tak to považuji spíše za intuici (jinými slovy „poziční cit“), než za mimořádné štěstí. Pravda, jedno i druhé je svým způsobem nezasloužené, i když intuice se přeci jen dá rozvíjet. Ani jednoho z nás nenapadlo, že soupeř může všechny tři napadené figury ignorovat a zahrát nenápadný tah pěšcem, po němž by se má převaha významně zmenšila. Pokud jde o počítačovou nápovědu, nejsem nijak zvlášť podezíravý, ale kdyby mi někdo zahrál 18…g6!!!, vyběhl bych na něj s detektorem kovů.
V partii soupeř sebral visící věž, mně se ale podařilo najít správné pokračování útoku a dovést hru k vítěznému konci.
Ve čtvrtém kole jsem hrál černými s nebezpečným Kacperem Piorunem. V zahájení jsem sebral pěšce, za nějž měl bílý kompenzaci nejasného dosahu. Někde jsem asi mohl získat malou převahu, ale pokračoval jsem nepřesně a pod vidinou hrozícího útoku jsem zvolil opakování tahů. Podle počítače jsem ještě měl malou převahu, ale jednak jsem nemohl vědět, co o pozici tvrdí počítač, jednak o tom hodnocení dost pochybuji. Kromě toho bych pak musel pokračovat dost přesně, abych se nedostal do potíží. Navzdory sofijským pravidlům tedy partie skončila nerozhodně ve 20. tahu.
Říká se, že opakování je matkou moudrosti. V tomto případě tomu nevěřím, ale je pravda, že rychlé remízy i moudrost obvykle přicházejí s věkem. „Dejte mi pevný bod a pohnu zemí,“ řekl Archimedes. „Dejte mi pevný půlbod a zemí ať hýbou jiní,“ říká si unavený šachový profesionál. Naštěstí bývám unavený jen občas a ani jiní se tímto heslem neřídí tak často. Samozřejmě uznávám, že by se rychlé remízy neměly stát pravidlem, ale rezultativnost mám poměrně vysokou. Někdy až příliš.
V pátém kole jsem hrál s Mateuszem Bartelem bílými. Těšil jsem se, že jako překvapení použiji připravenou variantu, ale zhruba po dvou a půl hodinách přípravy jsem zjistil, že Mateusz ji sám pravidelně volí opačnými barvami! Uvažoval jsem ještě o změně prvního tahu, ale nakonec jsem se rozhodl postupovat podle původního plánu. Ve 14. tahu jsem vylepšil partii Bartel (sic!) – Vallejo Pons, ale pozice se téměř po celou dobu pohybovala v mezích rovnováhy. Mateusz ale zahrál neopatrný tah a umožnil mi téměř studiový závěr. Porážku přijal velmi sportovně.
Po pěti kolech jsem měl čtyři body, ale celkové skóre zápasu Polsko – Evropa bylo vyrovnané, protože Dimitrios Mastrovasilis se nepotkal s formou. V posledním kole jsem hrál černými s Jackem Tomczakem. Rozehrál jsem ambiciózní variantu Caro-Kannu a po soupeřově nepřesnosti jsem převzal iniciativu. Té jsem stejně lehko zase pozbyl, ale s blížící se soupeřovou časovou tísní se mi podařilo Jacka přehrát a hru jsem završil sympatickou kombinací. Právě tato partie se mi z mého vystoupení líbila nejvíce, protože soupeř neudělal žádnou velkou chybu a musel jsem ho přehrát postupně. Caro-Kann míval pověst solidního zahájení, ale z mých nejzajímavějších partií v tomto zahájení by se dala sestavit velmi zajímavá knížečka. (Pochopitelně by se nejednalo zdaleka jen o partie vyhrané.) Toto zahájení se ostatně hrálo i v partii Mastrovasilis – Tomczak, jež byla asi nejzajímavější z celé soutěže.
V posledním kole zbývající dvě partie skončily nerozhodně, takže naše družstvo nejtěsnějším rozdílem vyhrálo zápas.
Ještě bych rád vzpomněl na jednu příhody z vyhlášení. Pro srozumitelnost uvedu, že existuje šachista Kacper Polok. Jeden z organizátorů se trochu přeřekl: „Najlepszym Polokiem… Polakiem jest Kacper Piorun.“ Mateusz Bartel pohotově dodal: „Kacper Polok!“
Hrál jsem mnohem lépe než obvykle. Není to zdaleka jen moje zásluha. Soupeři tentokrát dělali více chyb než obvykle, ale já bych chtěl především poděkovat čtyřem velmistrům, s nimiž jsem analyzoval varianty použité ve třech vyhraných partiích. Žádná partie nebyla rozhodnuta v přípravě a výhry jsem si musel odpracovat sám, ale příznivé pozice ze zahájení mi k tomu podstatně pomohly. Spolupráce se vyplácí! Celkově jsem rád, že jsem se turnaje zúčastnil.
Soutěž hraná scheveningenským systémem skončila. Zajímavé je, že následující akcí některých účastníků je Najdorfův memoriál. Když už jsme v sicilských vodách, jeden soutěžící se v srpnu zúčastní turnaje v Rize, jejž ovšem nepořádá velmistr Svěšnikov.
- Převzato z http://www.blog.praguechess.cz/index.php?blog=navara